Fake news aneb poprázdninové probuzení

Všichni jsme to už někde slyšeli - Druhák je po prváku za odměnu, takový oddych před třeťákem. Druhák je v pohodě. Oproti prváku je druhák jako základka. Jasně. A teď tu o Červené Karkulce.

Máme za sebou týden vlastně už dva týdny nového semestru (to to letí...). Dva týdny jako druháci. Před rokem by nikdo z nás nevěřil, že přijde den, kdy nám bude chybět anatomie, na kterou teď s nostalgií vzpomínáme jako na něco, co bychom se vlastně rádi učili znova. Protože buďme upřímní, ty alternativy nejsou dvakrát terno...

Třeba taková histologie a embryologie. Předmět, ve kterém půlku času marně dumáte nad tím, co všechno se skrývá v tom růžovém moři, na které koukáte (mimochodem taky předmět, kde jsem během dvou týdnů zjistila, že se dá dostat závrať i z toho, že posunujete preparát v mikroskopu moc rychle), druhou část pak tvoří čirý údiv nad tím, že těch pár koleček, co pan docent namaloval a promítl na plátno by se jednou mělo vyvinout do něčeho jako jste vy. Nemalá část z toho znamená utrpení pro lidi se špatnou představivostí, ať dělám co dělám tak v tom piškotu to budoucí dítě prostě nevidím. Samozřejmě proloženo spoustou omáčky, protože není hvězdicová buňka jako hvězdicová buňka a kdyby Langerhansovy buňky měly co dělat s Langerhansovými ostrůvky tak by to nebyla vůbec žádná výzva. To vše zakončeno příslibem adrenalinu při snaze dostat se k jednomu z deseti mikroskopů dříve než vašich 180 spolužáků, kteří se budou stejně jako vy potřebovat naučit preparáty na závěrečnou poznávačku. Občas mám pocit, že ve vedení musíme mít nějakého obzvlášť zarytého fanouška Hunger Games. Jestli je na histologii něco krásné tak to, že postupně doplňuje a objasňuje celou spoustu věcí, které jsme se v anatomii sice učili, ale vlastně jsme nechápali, proč jsou právě tak. To je ale tváří v tvář prvnímu ze dvou průběžných testů, který nás čeká příští týden, zatím jen chabá útěcha.

Jestli ale histologie dává díky anatomii aspoň trochu smysl, o biochemii tohle říct nemůžu. Ostatně za vše mluví už úvodní cvičení, kdy do dveří vplula hromada učebnic, pod kterou jsme až po chvíli odhalili drobnou paní doktorku. Ta nám pak s nadšením ukazovala jednotlivé knížky s povzbudivými komentáři. Když zvedla jeden ze silnějších svazků a pochválila ho, že je sice hezký, ale není v něm všechno, zaplakali jsme. Když potom následovala ještě silnější kniha, pro změnu v angličtině, a radostné zvolání "Tahle je taková krásně čtivá!", ozýval se už jen napůl hysterický smích. Naši zmatenost už pak nezbývá než podtrhnout faktem, že z šesti dvojic nejméně čtyři začaly s laboratorní úlohou podle skript a až někdy v průběhu zjistily, že mají podle protokolu dělat úlohu úplně jinou, beznaděj pak završilo zadání esejí s dodatkem "dokud toho v jiných předmětech nemáte ještě tolik". Kéžby to byla pravda...





Svatou trojici našeho zimního semestru završuje předmět, na který jsem se opravdu a zcela upřímně těšila. A vlastně, narozdíl od těch dvou předešlých, se ho učím i ráda. Řeč je o základních výkonech ve zdravotnictví. Někdo si ho užije už v zimním semestru, na někoho čeká v létě. V podstatě jde o přípravu na ošetřovatelstkou praxi, která nás čeká v létě po druháku. "Máte půl roku, abyste se naučili to, co na zdravce dělají tři roky, ale vy to musíte umět lépe. Když vám to nepůjde, mně je to jedno, nutit cvičit vás nebudu, prostě vás nechám ten předmět opakovat. Studenti mi říkají, že se do mého předmětu musí učit více než na biochemii." zněl docela drsně úvod. Po dvou hodinách ale musím říct, že jsem nadšená. I když jsme se zatím nedostali dál než k chystání sterilní plochy, navlékání rukavic, mytí rukou nebo měření tlaku, je to předmět, u kterého mám pocit, že má opravdu smysl. Přece jen každý z těch výkonů, které se musíme teď naučit a dostat je nejen do hlavy, ale i do rukou, můžeme využít už za necelý rok v praxi. A co si budeme povídat, v bílém tričku a s fonendoskopem se cítíme jako velcí zdravotníci, i když sedíme v malé učebně a snažíme se přesvědčit sami sebe, že opravdu něco slyšíme.

Poslední předmět, který jsem ještě nezmínila, je fyziologie. První předmět, na jehož přednášky chodím nejen z pocitu povinnosti nebo nutnosti, ale na které se dokonce těším. Pan docent si zřejmě nedělá iluze o naší chápavosti, vše vysvětluje tak, aby to bylo "s prominutím blbuvzdorné", nechybí spousta nákresů a názorných ukázek. Obdivuhodné je také jeho pochopení pro nechuť k vstávání - "Nevím, kdo jste tady slavík a kdo sova. Já jsem teda spíš to druhé, takže když jsem koukal, že máme přednášku na sedm třicet.... Prosimvás, pokud není nikdo proti, domluvíme se, že já začnu v osm, dobře?". Asi taky někde četli, že brzké vstávání je nefyziologické... :-) Také jeden takový nešvar, který se nám poslední dobou rozmohl, začal právě na první přednášce fyziologie - přejmenovávání učebnic. "No a kromě Kittnara je taky možnost se učit z toho Trávníka...," sdělil nám, než se po nápovědě z publika k všeobecnému veselí opravil na "Teda Trojana!". V této tradici na něj dnes úsměvně navázala kolegyně z praktik biochemie, když mi povídala, jak se jí špatně učí z té Laichmanovy embryologie. Ach ta eponyma...

Když ale pominu všechen tenhle shon, musím se staršími spolužáky souhlasit. Druhák je krásný. Vrátit se po třech měsících do poslucháren a laboratoří, tentokrát už ale taky za svými kamarády a do známého prostředí, má prostě svoje kouzlo. Stejně tak fakt, že mám najednou kontakty se spoustou prváků, které se marně snažím všechny pamatovat jménem ale vymlouvat se po anatomii na špatnou paměť mi je trochu trapný, a kteří jsou tak krásně nadšení do toho všeho, a přitom stejně vyděšení, jako jsme byli loni i my. I když on ten pocit vlastně pořád tak úplně nezmizel. Pořád mám pocit, že jsem aspoň rok pozadu. Pořád mám pocit, že to všechno nemám šanci zvládnout. Mezi prvákem a druhákem je ale přece jen rozdíl. Prvák se doma naloží do knih a trpí tiše, občas hystericky zavolá mamince. Druhák depresi utápí spolu s ostatními v alkoholu a říká tomu zkoumání účinku alkoholdehydrogenázy v praxi. A to jsme teprve na začátku...

Mějte se krásně, teple se oblékejte do té sibiře, co teď venku propukla (jakože jeden stupeň ráno, vážně?) a nepropadejte panice. Semestr je ještě mladý!