Díkůvzdání po medicínsku

Je konec listopadu a svět se plní známkami toho, že za chvíli budou Vánoce. Z rádia nám hrají Mariah Carey, obchody pomalu ale jistě začínají nabízet ty zaručeně nejlepší dárky pro maminku, tatínka, sestru nebo partnera, na náměstí se slavnostně rozsvítil stromeček (ne že bych u toho byla, anatomie je žárlivá mrška).... a medici pomalu ale jistě dokončují boj s lebkou a dostávají se zase o level dál.

Nejspíš jste postřehli, že na tento týden připadá ve Spojených státech jeden z jejich nejvýznamnějších svátků - Díkůvzdání. K nám se z něj dostal zatím jen "Black Friday", letos na něj táhnou zákazníky snad všechny obchody (jsem jediná, koho to vytáčí?), otce poutníky asi úplně oslavovat nebudeme. Přišlo mi ale jako zajímavý nápad ohlédnout se zpátky za poslední dva týdny, případně taky za dvěma měsíci medicíny, které mám už za sebou, a dát dohromady, za co všechno jsem vlastně vděčná. A kdoví, třeba se k tomuto článku vrátím, až budu za dalších pár měsíců potřebovat trochu motivace. Dělám si legraci, nerada po sobě čtu výplody vlastní mysli

Jsem vděčná za to, že medicína posouvá moje hranice někam, kde jsem si je ještě před dvěma měsíci nedovedla představit. 
Takhle postupně se to skoro nezdá, ale při pohledu zpátky nemůžu uvěřit, kolik jsem toho už dostala do hlavy. Na konci listopadu to máme jen v anatomii kompletní končetiny, veškeré periferní nervy od krku dolů, lebku, přidávají se veškeré svaly. A pomalu se dostáváme i k těm opravdu zajímavým věcem, z nichž první je srdce. Netvrdím, že všechno z toho opravdu umíme perfektně - ale někde v té hlavě to je. A je to teda dost fascinující.
Vlastně mi to připomíná jeden vtip o medicích, který mi doma řekli před nástupem na fakultu a který teď beru podstatně méně s nadsázkou než tehdy :D

Když dáte studentovi MatFyzu za úkol naučit se nazpaměť telefonní seznam, zeptá se "Proč?". Když to dáte za úkol medikovi, zeptá se "Do kdy?"

Samozřejmě to není tak hrozné. Stačí jen najít si v tom smysl - a pokud ho v tom nevidíte, tak aspoň najít vůli sednout si na to a naučit se to jako básničku. A můžu vám upřímně říct, že ten pocit, když odcházíte od zkoušení, kterým jste úspěšně prošli, stojí za to! Naposledy potvrzeno aktuálně tento týden, kdy jsem navzdory veškerým obavám zvládla zkoušení z lebky. Vítězství malé, radost veliká.


Jsem vděčná za všechny, které bych bez medicíny nepotkala
Jak jsem už psala v jednom z předchozích článků, medicína je plná úžasných lidí. Nic vás totiž s ostatními nestmelí tolik jako společné problémy, společná výzva. Jeden najde pěkný zdroj na učení - sdílí ho s ostatními. Vzájemně si slibujeme, že si na hrob pořídíme ten nejparádnější věnec, pokud by nás anatomie přece jen dostala. A tak :)
A propos, zrovna tento týden jsem byla svědkem rozhovoru na chodbě mezi dvěma staršími neznámými (zřejmě kamarádi z různých ročníků, z hovoru to znělo jako páťák a šesťák, ale vůbec jsem je neodposlouchávala, zatímco jsem dělala, že si opakuju spánkovou kost), který mě v tomto jen utvrdil. Probíhalo to asi takhle:

Pan X: "Tak jsem ti tady donesl ty vypracované otázky, koukej, co je podtrhané je nejdůležitější, tady je k tomu seznam otázek, které zkouší." 

Pan Y: "Tak jo, díky moc, co jsem dlužný?"

Pan X: "Ale, to nic, já si to pak někdy vyberu třeba v pivech. A třeba mi je můžeš vrátit, až to budeš mít za sebou, ale ono to nijak nespěchá, teď to stejně nepotřebuju."

Pan Y: "Jee, tak to jsi moc hodnej, díky!" *chvíli listuje sešitkem papírů* "To je tak týden, ne?" 

Pan Y: "Joo, někteří se na to učili i dva, ale pět dní mi stačilo. Neboj, to zvládneš, nemají tam tendenci někoho zbytečně vyhazovat, stačí mít aspoň přehled!" 

Přepis jistě není úplně přesný, zato pointa ano - pomáháme si a podporujeme se, kde se dá. A občas se i stane, že za to na sobě navzájem nerýžujeme nehorázný peníze. Což se nedá říct o některých lidech, co se mi pokoušeli na začátku semestru prodat draze materiály, které kolují zadarmo a tvrdili mi, že se bez nich neobejdu a jinde je neseženu.


Jsem vděčná, že jsem se konečně mohla projít po nemocnici v bílém plášti
Jo, tohle je dost blbost, uznávám. Mea culpa. Na druhou stranu, ruku na srdce, kdo z nás v hloubi duše přesně po tomhle netouží? Obléct si bílou, připnout si ISIC a hrdě snášet zvědavé - nebo taky nerudné - pohledy pacientů, kolem kterých procházíte?
Obvykle je to něco, co se vám splní až tak ke konci druháku. Do té doby si plášť obléknete mimo chemii a biologii leda na pitevnu a tam už tím nikoho neohromíte. Jen z něho pak budete formaldehyd čichat ještě týden. To ale neplatí pro ty šťastné, kterým se podařilo zapsat si předmět Radiologické metody zobrazování normálních struktur. Tomu bych ráda věnovala nějaký menší článek později, nicméně už teď mohu předestřít, že procházka po vyšetřovnách s průchodem čekárnou jako bíle oděný hlouček následující doktora byla jedním z vrcholných okamžiků našeho snažení na těchto hodinách.


Jsem vděčná, že ze mě medicína dělá zodpovědnějšího člověka
Ano. Opravdu je to tak. A ne že by zatím šlo o nějaké velké věci, ale... Abych vám to objasnila. Jsem zvyklá se učit spíš večer a v noci a ráno si ráda pospím třeba do osmi do devíti, když to jde. Bohužel ale můj rozvrh se rozhodl, že spánek je pro nuly. Když jsou to cvičení, tak prostě vstát musíte, o tom žádná. Co ale beru jako skutečně osobní výhru, vítězství ducha nad spánkem, vrchol mé (údajné) dospělosti a nevím co ještě je, když se mi podaří vstát před sedmou i ve dny, kdy teoreticky nemusím.
Tak třeba poslední týdny se mi daří navštěvovat i první ranní přednášky. To ale ještě není takové terno.
Neskutečně hrdá jsem na sebe byla, když jsem si v úterý večer řekla, že když mám teda ve středu ráno volno a začínám až v deset tak bych si mohla přivstat, naklusat na sedm do ossária a mrknout před zkoušením na lebku. Ve chvíli, kdy jsem nastavovala budík na půl šesté a někdy až příliš chytrý telefon mi přisuzoval pouhých pět hodin spánku, jsem poprvé zalitovala. A ráno jsem dost vážně uvažovala, že se na to vykašlu. Nakonec se mi ale podařilo vykopat z postele, nalít do sebe hrnek kávy, abych byla schopná i něco vnímat a dovléct se do školy. Zbytek týdne jsem sice strávila zoufalým odpočítáváním hodin do víkendu, kdy to konečně dospím, ale pomohlo mi to maximálně a mám až dětinskou radost z každé maličkosti, do které se překonám a která potom takhle pomůže. A tak trochu si říkám, že třeba nebýt toho, tak jsem to zkoušení nedala tak dobře.

Jsem vděčná, že mě medicína učí radovat se i z každodenních maličkostí
Nikdy dřív si nepamatuju, že bych byla tak ráda za odpočinkové odpoledne s kamarádkou, za večer, kdy se nemusím učit, nebo i za to, když můžu nezáživné memorování proložit nějakým zajímavějším experimentem. A taky se mi občas stává, že vidím školu i ve věcech kolem sebe, které s ní nemají vůbec co dělat :) asi nějaká nemoc z povolání či co.
Abychom to zakončili trošku odlehčeně, vybrala jsem něco málo z fotografické dokumentace pro představu, jak to tak normálně vypadá při snaze zpestřit si všední studentské dny.

Když jsem se ujistila, že výtvarná škola by nebyla nic pro mě

Snaha učit se pomocí vizualizace selhala, oproti tomu zmatek roste :D

Když jsem konečně odpověděla na otázku, proč jezdím s tak velkým batohem

Navíc musím v neděli někam nacpat všechno to jídlo od maminky...

Když doma akorát před zkoušením na lebku usoudili, že potřebuju chvíli volna

Knížka, kterou jsem měla na seznamu těch, které si chci přečíst (nakonec trochu zklamání, ale to je už můj problém), navíc půjčená z knihovny, abych ji nemohla odkládat jako všechny ty, co jsem už dostala nebo si koupila. Bravo! Copak tomu se dá odolat?

Když jsem si na přednášky pořídila nový, motivační hrnek na čaj

Jen abych hned první den zjistila, že drží teplo mnohem mizerněji ne ten starý. Ale vypadá hezky, ne že ne!

Když se znovu a znovu marně pokouším zvěčnit své preparáty v biologii a zatímco všichni mají krásné obrázky, které si hrdě tisknou do protokolů místo nákresů, já mám tohle

Černá díra se světlem na konci tunelu

No a když se potom snažím totéž nějak nakreslit...

Zeptala bych se, jestli vidíte tu podobu, ale...

A nakonec - když jsem zjistila, že Walt Disney byl fakt týpek

Skoro jako by taky studoval medicínu, co?

Zkrátka a dobře - jsem vděčná za příležitost studovat na téhle škole! Ať už občas zním jakkoliv negativně, neměnila bych to za nic a všem bych moc přála, aby si našli školu, která je bude bavit přesně tak. (A sobě abych tohle mohla prohlásit i za dva tři roky)