Jak se nezbláznit a neusnout

Jestlipak jste na mě mysleli a drželi mi všechny čtyři palce, když jsem na pitevně potila krev, slzy a vědomosti týkající se anatomie horní a dolní končetiny? Já vím, že ano, však jsem taky celou dobu usilovně škytala. A jak to vlastně dopadlo a co se bude dít dál?

Nebudu vás napínat dlouho - popitevku mám v kapse, dokonce se řadím mezi ty šťastnější, kteří ji dali hned napoprvé. I když... ono na tom zase tolik nesejde, poprvé, podrhé nebo potřetí - jediný rozdíl je, že teď mám víc času učit se na další test. Teoreticky.

No a jak to vlastně celé probíhalo? 

Co se týče průběhu popitevního zkoušení, záleží hrozně moc na vyučujícím. Co jsem mluvila s kamarády z jiných skupin tak někde byli hotoví za dvě minuty a odcházeli domů, někde se hodnocení popitevky skládalo z testu a potom ještě ústního zkoušení, někde zkoušeli v době, kdy jsou normállně cvika, někde se scházeli v jindy určený čas. Někteří přišli všichni naráz a čekali, než na ně dojde řada, jiní měli předem rozepsáno, v kolik hodin půjde kdo.

Takové shodné body bych našla asi dva hlavní:
1) Písemný test 
 Asi polovina skupin (včetně naší) psala kroužovací test na dvacet otázek, který měl napodobovat test, který je potřeba napsat, aby vás pustili v červnu ke zkoušce. Otázky byly údajně pdoobného stylu - deset na vybírání správné možnosti, deset na výběr špatné, vždy jedna správná odpověď. Všichni do jednoho jsme nadávali, proč to musíme psát, když půlka ročníku má usnadněnou práci, že je to buzerace a vůbec se nám do toho nechtělo. Při pohledu zpátky jsem ale docela ráda, že jsme to martýrium byli nuceni podstoupit - a to hned ze dvou důvodu:

Vyzkoušet si test podobného stylu ještě předtím, než opravdu o něco jde, je k nezaplacení. Jasně, testy v hodinách píšeme téměř každý týden. I tak jsme ale zmateně koukali na některé otázky. 30 minut na 20 otázek se zdá jako docela slušný čas, ale jen si uvědomit, jakou odpověď vlastně zrovna hledáte a pořádně si vše pročíst, abyste nenasekali zbytečné chyby z nepozornosti, to už chvíli zabere. U nás si třeba dost lidí až pozdě uvědomilo, že v celé druhé polovině testu hledají špatnou odpověď a pak rychle škrtali a přepisovali. A představte si, kdyby se tohle stalo u zkoušky - a kdybyste si toho nevšimli ještě relativně včas. Byla by škoda dojet jen na tom.

Poprvé za ty dva měsíce jsem cítila, že jsem se opravdu něco naučila. Všichni jsme psali ten stejný test, hodnocení nám bylo sděleno v procentech. A když jsem potom slyšela hodnocení v jiných supinách, nestačila jsem se divit. Možná na mě anatomie opravdu začíná zanechávat nějaké stopy.

 Dopad tohoto testu na vaše výsledné hodnocení byl opět různý. Někteří vyučující známku dali dohromady s vaším ústním výkonem, jinde to byla jen milá polehčující okolnost, kyž si nebyli jistí, jestli vám přilepšit nebo ne.

2) Ústní zkoušení
 To je ta pravá třešinka na dortu, něco, čím si musí projít každý. A u většiny má stejnou podobu, liší se, jak jsem už předestírala, hlavně v rozsahu.
Prakticky jde o to, že si vás váš vyučující vezme k vypreparovaným končetinám - když budete mít jo štěstí nebo popitevku hned v pátek po pitvách tak máte šanci, že to budou ty vaše a s tím i ohromnou výhodu, protože potom, co nad nimi týden lomíte rukama vám garantuju, že v té hlavě něco uvízne. No a když to štěstí mít nebudete, bude to jakýkoliv jiný preparát. Potom už můžete jen doufat, že je aspoň trochu pěkný a jsou tam vidět věci, které mají být vidět (když jsme se před popitevkou byli učit na pitevně tak jsme nali v jedné poměrně široké cévě schovaný odstřihlý kus nervu. Mistři kamufláže!).
Když na vás tedy přijde řada, bezradně se postavíte k pitevnímu stolu a vyučující se začne ptát. Otázky mohou být i teoretické, většinou se ale hraje taková hezká hra. "Poznej, co držím." Nejoblíbenější jsou všemožné nervy a cévy v místech, kde ani nevíte, že nějaké jsou. A pokud se vám povede správná odpověď, můžou následovat doplňující otázky - kam vede, co vede, kudy vede, a tak dále. Takhle vás letem světem přezkouší na kolik věcí je napadne, držet vás mohou od pěti minut po třicet - takový standard u nás byl 20 minut. Vám to ale přijde jako hrozná rychlovka a ještě se budete skoro divit, že už chtějí končit, však jste oho zas tolik neřekli, ne? No a pokud se vám podaří odpovědět aspoň trochu podle představ, máte zkoušení v kapse.
Pokud ale ne a pozvou si vás na druhý pokus, nic si z toho nedělejte. Popitevka není něco, na čem se vyhazuje ze školy, zato je to něco, na co se (prý) hledí u závěrečné zkoušky. Proto vám mnohdy radši dají šqnci doučit se to a zkusit to napodruhé než projít s odřenýma ušima a v červnu litovat. Dívejte se na to jako na příležitost, ne prohru :-)

 No a jakmile to máte, ze srdce vám spadá veliký kámen a nezbývá než oslavovat!

Počkat.

Že se vám na tom něco nezdá?

Zní to jako nějak moc volného času na prváky na medicíně?

Tak jo, prokoukli jste mě. Slavení je sice vysoce žádoucí, zároveň se nám ale na obzoru rýsují další povinnosti. Konkrétně se jedná o další milník, který je třeba pro zdárné ukončení zimního semestru zdolat a to je ústní zkoušení na lebku.

Takhle nějak teď vypadáme na cvičeních

Zní to jednodušeji, než s ezdá. Doopravdy. Když jsem se učila na popitevku, dokonce jsem se těšila, že lebka bude fajn, je to přece jen jenom kost. A že to bude zase něco trochu jiného než neustále dokola končetiny. A tohle očekávání to naplnilo zcela.

Nenechte se zmýlit, lebka je vlastně hrozně zajímavá. Všechno to členění, kanálky... je fascinující, jak se to všechno spojuje, kudy se to proplétá, že tak složitý komplex kanálků a okének vůbec může nějak rozumně vzniknout a fungovat. Jenže ono se to všechno tak blbě pamatuje....

A tak je teď mým bitevním polem neurocranium, na příští týden už se přidá i obličejová část a hurá na další ústní zkoušení. 

Uklidňuju se tím, že je to přece pořád jenom lebka. Dali to už jinačí experti. Tak snad bych měla taky, no ne?

 

Nejen z anatomie je ale medik živ a posledních pár dní přineslo i několik dalších zajímavých poznatků.

Jedním z nich byl pokus, jak co nejefektivněji zabránit spánku na ranní přednášce. Nevím jak to máte vy ale já mám hrozný problém. Jsem zvyklá se učit docela do noci a nemám ráno problém vstát, o to nejde. Dokonce jsem i schopná dojít včas na první přednášku. Problém nastane ve chvíli, kdy se zhasne, já se pohodlně usadím v teple posluchárny a přednášející začne povídat, ideálně monotónním hlasem. V tu chvíli může být téma sebezajímavější a stejně mi začínají pomalu ale jistě padat oči - a jsem si jistá, že nejsem sama, kdo ten pocit zná. Začala jsem tedy na sobě pracovat a zjišťovat, co ěm zaručeně udrží vzhůru od rána až do poledne.

Rovná záda - Můj první nápad byl, že když budu sedět zcela rovně a nebudu se snažit zaujmout jakoukoliv pohodlnější polohu tak prostě budu muset vnímat. No jo. Jenže lavice ve Velké posluchárně, kde se naše přednášky odehrávají, jsou už samy o sobě protikladem veškerého pohodlí a pokud nepomůže ani to, nezabere už očividně nic. A oči se vesele klíží dál.

Jít spát brzy - Logický tip. A nefunguje. Stejně vždycky dojdu do bodu, kdy už se to nedá. A to jsem nikdy nebyla kdovíjaký spáč!

Nejít na přednášky - Což o to, to by vyřešilo problém s mizernou mírou pozornosti na přednášce. Na druhou stranu mě ale mnohé z nich upřímně zajímají - třeba anatomie nebo chemie, dokonce i ta biologie bývá zajímavá. A tak jediné, co bez výčitek zameškám, je ve výsledku biofyzika. Tudy cesta nevede.

Psát si poznámky - Uznávám, tohle funguje. Jenže to má docela podstatné úskalí. Ne ze všeho se poznámky psát dají. Anatomie, kde na vás chrlí jeden latinský název za druhým, by vás za tu hodinu a půl upsala. Chemie je zase celá ve skriptech a to, že do nich občas něco dopíšete, vás taky nevytrhne. A v biologii záleží na přednášejícím, ale někteří uspávači hadů překonají i tuto překážku.

Kofein, kofein, kofein - Asi si říkáte, proč mě to nenapadlo hned? Napadlo. A taky je to věc, která funguje spolehlivě. Ráno hezky kávu nebo černý čaj do termohrníčku, popíjet během dopoledne a k tomu, že neusnete, vám to příjemně prohřeje krk, s jehož bolestmi mám třeba já na podzim a v zimě problémy často. Jenže ani tohle není bez potíží. Tak zaprvé, víte jak moc je kofein močopudný? Jasně, není probém si z přednášky odskočit. Pokud ale zrovna nesedíte uprostřed řady. A mezi vámi a dveřmi není deset pohodlně usazených lidí, kteří se netváří, že by se v nejbližší době chtěli zvedat. Je taky důležité dávkovat přísun kofeinu opatrně, když vám ráno ujede lžička s rozpustnou kávou, budete ve výsledku nesoustředění a dopadnete nějak takhle

 A další věc je, že pokud nejste zvyklí snídat (juhu) tak kofein na lačný žaludek nedělá úplně nejlépe. Pravda ale je, že takový černý čaj nebo maté, to už se dá. A potom vám z vaší oblíbené přednášky neunikne ani slovo. Pokud ale následuje nějaká, kterou byste nejradši zaspali, budete si nejspíš muset vyslechnout i tu :-) 

Nu, pro dnešek pomalu končím, hodina pokročila a moje červené krvinky si pomalu vybojovávají zpět převahu nad alkaloidy a učebnice rozložené mezi mnou a počítačem si významně odkašlávají. 

Mějte se krásně a buďte bdělí.

Hodně síly přeje

Vaše Plačící