Medicína - nový životní styl

Je pozdní večer, desátý listopad. Desátý listopad byl lásky čas, Čihákův zval ku anatomii hlas. To ale není všechno, o čem medicína je. I když je to to, o čem se nejčastěji mluví, to bezpochyby.

Ještě na gymplu jsem hodně slýchala o studiu na vysoké škole od starších kamarádů, vždycky to pro mě bylo ale cosi hrozně abstraktního.

"No, tak v pondělí, to tam nemusím, to jsou jen přednášky... Ve středu máme ale ta cvika a učí nás hrozně hezký doktorand!"

"Na vysoké škole si najdeš kamarády na zbytek života. A budeš si moct konečně sama organizovat svůj čas, to je super, ne?"

 Teď už mám za sebou první dva krásné měsíce vysokoškolského života (které utekly jak voda) a mohu si aspoň částečně udělat vlastní obrázek. A pokud vás jen trochu zajímá, jaké dojmy zanechala lékařská fakulta doposud v podivínské společenské introvertce, neváhejte číst dál.

Začněme hezky od začátku. Co tvoří jednu z nejdůležitějších částí školy, tu, která mnohdy rozhodne, jak se ve škole cítíte a jak moc se do ní po víkendu zase těšíte? 

Kolektiv. Spolužáci, ti stejně staří i o něco starší kolegové. A jedna z věcí, kterých jsem se bála opravdu hodně - vždyť tam nebudu nikoho znát, bude to příliš neosobní, příliš mnoho nových lidí...

Nevím, jak to funguje na jiných vysokých školách. Medicína mě ale v tomto směru nepřestává udivovat a ujišťovat v tom, že to je obor, ve kterém se budu ráda pohybovat i za pár let.

Takhle nějak by se na nás mohli dívat starší medici, když nás sledují, jak se po ústavech ploužíme zaražení do země vahou Čiháků :-)
Ale víte co? Nedělají to. Ani jeden z těch, se kterými jsem zatím měla tu čest.
A vlastně naopak. Všichni jsou moc milí, ochotní pomoct a poradit. Nejednou mi už byly vyjádřeny sympatie a plná podpora jen po potvrzení, že jsem opravdu teprve prvačka, a to od lidí, které jinak absolutně neznám. Něco takového vždycky zahřeje u srdíčka... Koneckonců zrovna včera, na půlení mediků, jsme natrefili na skupinku již notně opilých  veselých mediků z pátého ročníku a ačkoliv po poslední anatomii se mi jen těžce věří, že by to mysleli vážně, povzbuzovali nás, že nic není tak hrozné, jak se zdá a že si to máme hlavně užít. Jo, a taky se z toho nepo*rat.

Úžasní lidé ale nejsou jen mezi staršími, i v rámci ročníku jedeme na vlně vzájemného pochopení. Vytahování se, kdo měl z testu jakou známku, posmívání se někomu, komu se zrovna nepodařil? Neexistuje. Otázka je prostá - "Máš?" A pokud náhodou ne, následuje něco, čeho bych se v tom "semknutém kolektivu na střední" nesetkala ani omylem - "Neboj, to opravíš... Nepotřebuješ něco vysvětlit nebo tak? Kdyžtak klidně řekni..."

Jeden z mých oblíbených medických blogerů s oblibou píše - "Medicína je týmový sport". A já s radostí zjišťuji, že to nebyla jen slova. Že to tak doopravdy funguje.

Co ale tvoří příjemné podmínky pro studium, může být současně i nevýhodou. A i když jsem si školu i spolužáky a vůbec celou tu atmosféru zamilovala, občas na mě padne teskná chvilka, kdy mám pocit, jako že do toho všeho vlastně nepatřím. Chybí mi mluvení o  každodenních maličkostech jako o přestávkách na střední, chybí mi blízcí přátelé, se kterými bych mohla probrat leccos bez obav, bez pocitu, že je to nezajímá nebo zatěžuje. A jsou chvíle, kdy se i navzdory tomuto vlídnému přijetí cítím strašně osaměle. Chvíle, kdy ze školy nejdu rovnou na byt, ale sejdu kolem tří pohřebních služeb z kopce až na Floru a bezcílně bloumám po Bezručových sadech. Teď na podzim je to krásné místo. Krásné, prázdné, smutné, uklidňující. Přinutí vás přemýšlet. Nebo naopak na chvíli na nic nemyslet. A rozhodně mě vysvobodí od doby, kdy bych jindy jen seděla sama v pokoji a snažila se přinutit k učení s rozbíhajícími se myšlenkami. Jo, parky jsou super a máme štěstí, jak bohatá na ně Olomouc je. Už se těším na léto, kdy se bude dát učit i venku (teď bych si akorát uhnala nějakou ošklivou rýmečku, fuj). A naopak se děsím, kam budu před svými depresivními stavy utíkat v zimě.

Tohle je ale asi věc hodně individuální. Někdo snadno snáší změny a sbližuje se s lidmi okolo, někdo ani nepotřebuje někoho bližšího a dost dobře si vystačí s hromadou známých. Já tohle moc neumím. Snad i proto jsem tolik vděčná za spolužáky, kteří mě bez problémů přijmou mezi sebe, za ostatní, kteří si se mnou jen tak z ničeho nic začnou povídat. Medici a medičky, buďte i nadále tak skvělí! Děláte mé dny hezčími :-)

Další změnou k horšímu je zajisté životní styl. Jak si někteří medici stěžují, že po nástupu na školu začali nabírat na váze tak můj problém je přesně opačný. Kombinace vzdálenosti menzy od fakulty (prý budeme mít brzy svou výdejnu, to se musí zaklepat!), výběru jídel v jídelně fakultní nemocnice, který většinou bohužel nepokryje mé potřeby (a faktu, že tam máme přístup jen hodinu denně a že jsem se ještě nedokopala k tomu, abych zjistila, jak to tam vůbec funguje) a doby, kdy mám školu, mi naprosto rozhodila veškerý režim, který jsem kdy měla. Snídat zvyklá nejsem, obědy nestíhám. Sečteno a podtrženo, během dne si ulovím ke svačině tak akorát nějaké ovoce nebo (v nezdravějším případě) kousek čokolády a pořádné jídlo začíná a končí večeří (pokud se mi zrovna chce vařit). Připočtěte stres a najednou mi je většina mého šatníku až nepohodlně volná. Jak ostatně ukazuje i ilustrační fotka - ne, není to guma v pase a ano, ještě před prázdninami mi seděly. 

Jako medik samozřejmě moc dobře vím, jak nezdravé a nevhodné to pro mě je, ať už po stránce fyzické nebo i té psychické. Takže ze mě si v tomto příklad určitě neberte! 

Jedna z posledních věcí, ke kterým jsem chtěla něco napsat je studentský život. Ten může nabrat dva směry. První z nich je, že jste tak hotoví po škole a máte tolik učení, že se nikam nedostanete, neustále sedíte v knížkách a všechny akce pomalu proplouvají kolem vás, vnitřek S klubu a U klubu znáte jen z povídání ostatních. To není úplně ideální stav - věřte mi, dost brzy vám začne jedna místnost a knížky jít na mozek. A tak se stalo, že i takový introvert jako jsem já se nakonec rozhodl, že vyrazit si jednou za čas s lidma ven může být fajn. Nemusíte hned vymetat podniky každý víkend (i když i to je možnost!), ale akcí na společenské, kulturní a částečně i vzdělávací vyžití je ohromná nabídka a i když budete mít občas pocit, že termíny snad volí naschvál tak, aby se vždy trefili do vašeho rozvrhu, aspoň někam se určitě dostanete. A s trochou vůle se můžete pomalu zapojovat už i jako pomocníci třeba při Dni diabetu nebo na oblíbené Nemocnici pro medvídky - to pokud vám bujaré večírky plné hudby a alkoholu moc neříkají. Každopádně možností je spousta a pokud se na facebooku přidáte do skupin jako "Lékařská fakulta Palackého univerzity" a budete sledovat události v Olomouci a okolí, uvidíte, že opravdu není nouze o možnosti. A skloubit je s rozvrhem by už měla být hračka. Učit se budete ještě spoustu let, ale tyhle zážitky vám nikdo nenahradí. A věřte mi, pokud do toho půjdete s mírou tak stíhat není problém. Však po vás nikdo nechce umět pořád všechno na samá "A" :-) 

Přemýšlím, jestli mě pro dnešek napadá ještě nějaké životní moudro. 

Asi ne.

Dobrou noc vám všem dosti trpělivým, abyste dočetli tuto záplavu náhodných slov přeje

Vaše Plačící