Pitevní týden a co bylo dál

Začátek listopadu znamená jediné. Zima  popitevní zkoušení se blíží. A že to bude drsný. Než se ale dostanu k těmto nemilým věcem, pojďme se ohlédnout za posledními několika týdny. Věřte, že taková krasojízda stojí za to!


Pitva - světlý okamžik vnáročném studiu každého medika. Ta chvíle, na kterou se těšíte už od té chvíle, kdy jste dostali dopis o přijetí, protože si konečně budete moct obléct bílý plášť a pořádně si říznout do opravdového těla. Jo. To určitě.

Každý medik, kterého znám, si prošel před vlastními pitvami několika fázemi:

1. nevěřícná fáze - v tuto chvíli je budoucí student lékařské fakulty přesvědčen, že na pitvě dostane své vlastní tělo, samozřejmě nenaložené, a nevěří, že by to kdy zvládl (známo též jako fáze "co když budu zvracet")
2. fáze úlevy - ta nastává, když se budoucí medik ustrašeně vyptává starších kolegů a ti jej ujistí, že těla jsou na pitvu dva roky nakládána ve formaldehydu a ten vlastně nesmrdí nejsou cítit ani tak hnilobně jako spíš otravně nasládle. Mimoto se poprvé zmíní, že přece nebude mít celé tělo, ale jen jednu jeho oblast. V tuto chvíli si student poprvé připouští, že by to mohla být zábava a začíná se těšit. Ještě ale neví, že jde o strategickou chybu, protože nastává další, a to
3. fáze úplného vystřízlivění - zpravidla se do tohoto bodu dostanete někdy mezi oznámením podmínek před- a popitevního zkoušení (jakože cože? Ono se i zkouší? To není jen zábava, aby si člověk odpočinul od učení?) a zjištěním, jak velkou oblast vlastně bude pitvat. Jako třeba že na patnáct lidí spadá jedna horní a jedna dolní končetina a poperte se. 

 Máme tedy těsně před pitvami, první (jednodušší, věřte mi) zkoušení za námi. To předpitevní se zatím týká jen regia, které vám bylo přiděleno - pokud máte preparovat nohu, budete zkoušení na nohu, pokud paži, budou se vás ptát na paži. Už teď víte, co vás čeká, ale pořád ještě tak trochu doufáte, že by to mohlo být fajn. Že možná něco najdete. Že to, co najdete, poznáte.
Realita?
Kéžby.

Pitevní týden, den první - pondělí

Před jednou hodinou odpolední stojí na chodbě před vchodem do pitevny polovina prvního ročníku. Všichni mají na sobě čistě bílé pláště, ještě vyžehlené od maminky, s kapsami plnými všemožných nástrojů, které budou bezpodmínečně potřebovat z velké části zůstanou v kapsách až do pátečního odpoledne. Chvíli po jedné nás vpouští dovnitř, dostáváme instrukce.

"Ranní skupina začala s odstraňováním kůže. Kde to nestihli, pokračujte, jinak čistit podkoží. A jen tupá preparace, koho uvidím se skalpelem, utrhnu mu uši!"

A tak, dámy a pánové, začal první z pěti dnů zjišťování, co všechno dokážete upižlat pomocí dvou pinzet. Ti šťastnější z nás měli nůžky. Ti odvážní se rozhlédli a když se nikdo povolaný nekoukal, prostě si pomohli tím skalpelem. A když byli jo šťastní tak je potom nečekala lítost v podobě uřízlých senzitivních nervů.
Další překvapení bylo mnohem prostší. A vlastně by to nemuselo být tak překvapující, kdyby nás napadlo se nad tím pozastavit. Zamyslet se, jak to asi půjde, když nás bude na jedné končetině pracovat pět naráz. Když jeden bude potřebovat přístup na hýždě, zatímco druhý bude zrovna pracovat na hřbetu nohy. Chcete vědět, jak? Blbě. Jednoduše blbě. Spolu s pocitem mastnosti po pěti hodinách seškrabávání podkožního tuku jsem si odnášela domů taky poznatek, že pocit, že ve středu nebudeme mít na svých oblastech co dělat, byl hodně scestný.

Pitevní týden, den druhý - úterý 

 Pokud bych měla některý den označit vyloženě za krizový, bylo by to právě úterý. Na pitevnu jsem došla s pocitem, že tam nechci být a že nevím, co mám dělat, po dotazu na paní doktorku jsem se doslechla, že to mám vědět já a ne ona (protože asi preparuju končetiny denně a přesně vím, co mám kde enchat a co naopak proříznout, že), načež jsem byla seřvána za přeříznuté nervy, které mi odkázali kolegové z ranní skupinky. V tu chvíli jsem se chtěla jen schovat někam pod stůl a překlepat to do konce. 

Obecně se celý den nesl v odstraňování dalšího tuku, čištění povrchových nervů a cév a celkově podkoží. Nic moc, co?

Pitevní týden, den třetí - středa

A konečně máme zlom. Den, kdy jsem přestala pitevnu vnímat jako své odpolední vězení a začala jsem si práci opravdu užívat. Prorazili jsme tuk, dostali se ke svalům, objevili všechny ty struktury, které jsme zatím viděli jen v knížkách - a zjistili, že to vlastně vypadá všechno přesně tak, jak nám ve škole říkali.

Pitevní týden, den čtvrtý - čtvrtek

Pokračování středečního dobrého pocitu z vykonané práce. A nakonec jsem přece jen měla pravdu, protože jsme skončili s prací někdy dopoledne a dál jsme se už jen učili a nakukovali, co zrovna preparují vedle, případně ostatním hrdě ukazovali, co jsme našli. Tedy, na našem regiu. Ne každý měl to štěstí a někteří bojovali až do poslední vteřiny.

Pitevní týden, den poslední - pátek

Třikrát sláva, máme to za sebou! Poslední den jsou pitvy zkrácené, aby se i chudáci z druhé strany Slovenska dostali domů před půlnocí, už si jen ukazujeme, co jsme za ten týden vykutali a co jsme už stihli i odstřihnout, pečlivě sledujeme, co našli jinde a odpovídáme na dotazy pánů doktorů, kteří přišli naši práci zkontrolovat a převzít. No a proč je tak důležité dávat pozor a nasávat informace? Protože to ještě není všechno! 

Ano, slyšíte správně. Posledním dnem pitev pitvy zdaleka nekončí. Ještě mají jeden ne příliš příjemný dozvuk. Popitevní zkoušení. Že vám z těch slov naskakuje husí kůže? To nejste sami. Ti šťastnější ho budou mít za sebou už v pátek, ti méně šťastní stráví víkend naříkáním, že by se měli učit učením a na popravu popitevku půjdou až později. Na ní už musíte umět komplet všechno z končetin. Od kostí přes svaly, cévy a nervy až k obávané topografii. Chuťovka, co?

No a můžete dvakrát hádat, koho tohle zkoušení ještě čeká a mnohem radši se pustil po dlouhé době do sáhodlouhého vypisování, než aby se opravdu učil :-)  Tak pokud jen trochu můžete (aka pokud nemáte amputovanou ruku nebo tak něco) tak mi držte palce!

Snad ještě na závěr bych ráda dodala pár dalších pozitiv pitev. Rozhodně nám to moc pomohlo jako kroužku, dát se dohromady a trochu se poznat (protože když pět hodin denně pět dní po sobě dloubáte do končetiny vedle stejných lidí, za chvíli zjistíte, že není moc co jiného si počít než se s nimi začít bavit. A za další chvíli zjistíte, že to je vlastně super). Pokud jste na regiu ve dvojici, můžete sdílet utrpení a zkoumat, co jste to propána našli a co s tím máte dělat (případně si to přehazovat jako černého Petra  - "ustřihni to radši ty!" "ne, radši ty!"). A zoufat si nemusíte, ani pokud pracujete an dané oblasti sami - u stolu na pitevně se vám rozhodně nestane, že byste neměli hned vedle sebe někoho připraveného vás podpořit (byť třeba ne dobrovolně, ne vždycky toužíte mačkat se jako sardinka, ha). No a další veeelká věc - pitevní humor. Ano, čtete správně a ne, není to oxymoron. Jak řekla asi v půlce týdne jedna kolegyně - "Já už ani nemůžu mezi lidi, začínám jim hned vykládat, jak jsme oddělávali ten podkožní tuk a oni se na mě tak jako divně koukají!" Ano, během těch pětadvaceti hodin zjistíte, že vlastně je spousta věcí, které jsou na pitevně zábava. Vše ale s mírou a s úctou k dárcům, o tom se nežertuje. Na druhou stranu, kdybychom měli být jen vážní tak nám z toho hledání nervů, cév a šlach brzy přeskočí.

Takže se bavte vesele dál a třeba se na pitevně ještě někdy potkáme!

A pokud jste dočetli až sem, máte můj velký dík!

Vaše Plačící