Určitě jste to už taky někde slyšeli. Medicína je těžká. Medici se hodně učí, nemají skoro na nic čas, rodinné oslavy tráví s nosem zabořeným do Čiháka nebo jiné výživné knihy. Přinejmenším já jsem to slýchala fakt často, dokonce tak často, až jsem si myslela, že jsem se s tím smířila a nic mě nepřekvapí.
Ha. Ha. Ha.
Dovolte, abych se zasmála.
Hystericky.
Se slzami v očích.
Abych tak shrnula, jak to zatím probíhalo.
První den na úvodním kurzu na nás vysypali hromadu informací o škole, knihoně, zkouškách, předmětech a já nevím čem ještě. Samozřejmě jsem polovinu zapomněla ještě před odchodem z posluchárny. Ani nemluvím o podrobném výčtu, co všechno může vést k našemu vyloučení ze školy. Viděli jste Piráty z Karibiku Na konci světa, tu scénu, jak piráti postupně chodí na šibenici a oni popravují další a další? Přísahám, že jsem s nimi nikdy tolik nesoucítila.
V tu chvíli jsem stále ještě měla dojem, že bych snad mohla dostudovat. Takový ten pocit tiché hrdosti, že sedím v posluchárně na *té* fakultě, že mám na druhé straně ISIC karty jmenovku fakultní nemocnice a že si s ní mohu otevřít dveře na pitevnu. (No tak fajn, ne úplně tiché, dávala jsem to pořádně najevo všem kolem sebe. Ale stejně.)
A potom to přišlo.
První přednášky, cvičení, semináře.
O biofyzice nám na seznamováku starší říkali, že na přednášky nemá cenu chodit. Po dvou týdnech jsem došla k rozhodnutí, že měli pravdu. Hodina a půl spánku navíc v pondělí ráno nikdy nebyla tak sladká. Rozhodně milejší než zmatené mžourání na projektor, o čem že to tam ta paní mluví. Co se cvičení týče, milý (a hezký!) učitel dokáže divy, sice pořádně nerozumím, co dělám, ale aspoň netrpím. S úsměvem a pěkným výhledem jde všechno lépe!
Chemie byla příjemné překvapení, oproti tomu, co jsme dělali na střední jen minimum navíc, průběžný test zatím jen jeden, ale přežila jsem. Moje jediná zkouška v zimním semestru, tak trochu naivně doufám, že by to nemusel být takový problém. Ale jen si počkejte, ono to přijde....
Jsme u angličtiny. Rázný pan profesor nám nejprve řekl, že s ním je nuda a je suchar, načež začal rozebírat, proč v rádiu sáhodlouze opisují prsty místo aby řekli, že ten politik "udělal fakáč" :-) To bude taky ještě zábava. Zrovna angličtinu ale beru jako odpočinek uprostřed týdne.
Blížíme se k velkému finále, na druhém místě děsivosti se umístila biologie. Paní vyučující na cvičeních je totiž Slovenka. Ano, slyšíte správně. A ne, nemám problém se slovenštinou v běžném hovoru, ale když na vás někdo vybalí popis mikroskopu a preparátu, co v něm máte vidět, a vy ty pojmy neznáte, hned se to učí mnohem lépe, no ne? A navíc je to taaaková nuda.... Jako samostatná práce na hodinu maximálně, takto tam sedíme dvě. A v pátek -.- Jestli by nebylo lepší jet domů...
A jsme ve velkém finále. Anatomie. Anča. Anička. Nebo taky Peklo na papíře. Říkejte tomu jak chcete. Po příchodu z prvních cvičení jsem půl hodiny seděla před atlasem a přemýšlela, kde to sakra jsem. Jako.... po třech týdnech máme umět skoro celého jednoho Čiháka? Cože?! Jak to mám jako zvládnout??? Jak řekl pan doktor, který nás učí, "S učením bych začal včera." Dámy a pánové, tato moudrá slova by měla být novým heslem celé fakulty. Podle toho my tady jedeme.
Až tedy někdy ve vlaku potkáte medika s nosem zabořeným do anatomie a se zoufalým výrazem na tváři a pološíleným leskem v očích, buďte na něj hodní. Protože vězte, že věta "My toho máme taky hodně" nebo "Toho snad nemůže být tolik...." vám vynese tak maximálně pořádnou ránu anatomickým atlasem po hlavě. A to nechcete :-)
Ach medicina. A v praxi si lekari pamataju mozno tak 30% toho, co sa museli ucit.
OdpovědětVymazat