...je to jen chemie - Lekce klidu pro začátečníky

"Vykašli se na to, zlato, ty nemůžeš za to, že mi je, tak jak mi je, je to jen chemie."

 S touhle písničkou za mnou přišla má nejdražší a ani trochu škodolibá sestra, když jsem se učila na maturitu. Na nějakou dobu jsem ji naprosto vypustila z hlavy, teď je ale zase aktuální. Zkouškové se totiž blíží. A chemie stojí v čele jako hlavní strašák tohoto semestru.

Pilně se učíme

Teď možná čekáte, že si budu stěžovat na zkoušky a na učení. Ve skutečnosti jsem ale už dlouho nebyla se svým životem tak spokojená, jako v posledním týdnu.

Dost možná je to tvrzení, kterého budu časem litovat. Strašně moc se snažím nebýt pesimistická, pravda ale je, že se mi už párkrát stalo, že jsem měla pocit, že se mi mění celý život od základů k lepšímu.... a do týdne bylo vše zpátky při starém.  A vlastně možná i proto jsem se o tom rozhodla napsat článek. Abych se měla kam vrátit a připomenout si, že může být i dobře. Vzpomenout si na ten lehce povznesený pocit a úsměv, kterého se od pátku ne a ne zbavit.

Jak se to tedy stane, že je z Plačící najednou usměvavá?

Poměrně nedávno jsem si prošla jednou ze zatěžkávcích zkoušek, které občas čekají asi na každého. Nic se mi nedařilo, měla jsem pocit, že všechno, na co sáhnu, se sype a že na téhle škole nemám co dělat. A právě v tomto krizovém okamžiku mi kamarádka poslala tenhle příspěvek:

 

A víte co? I když to zní velice jednoduše, jde o něco, na co bychom měli všichni myslet.

A tak se stalo, že jsem si sedla a zamyslela se nad tím, co vlastně dělám se svým životem. Nebo, abych byla přesnější, mnohdy spíš to, co nedělám. Co mi jen s dny a týdny pomalu klouže mezi prsty a co jsem přitom dřív měla ráda. A došla jsem k závěru, že jestli mám být v pohodě a jestli se moje nadšení ze školy nemá časem překlopit v averzi, musím na tom aktivně pracovat.
Nakonec jsem tedy přišla s několika malými, ale přesto nesmírně podstatnými změnami.

Nekoukat se do učení za každou cenu.
Nemusíte mít před talířem s večeří rozloženou učebnici. Těch deset minut nikoho nevytrhne. Naopak je velice dobrý pocit v klidu se najíst.


Stanovit si pevný režim.
Myšlenku na to, že bych snad šla spát v deset, jsem zavrhla rychle. I když jsem to zkusila, tak brzy už neusnu, a to ani když potom ráno bojuju sebevíc. Stanovila jsem si ale do kdy nejdéle se můžu učit, mezi učením a spaním si nechávám čas na odreagování - seriál, video na youtube, knížka. Na co mám zrovna sílu a náladu. Něco ale být musí - večery, kdy se snažím usnout a v hlavě mi naskakuje, co všechno jsem se učila a na co bych se měla ještě podívat, protože si to přesně nevybavuju, si chci opakovat co nejméně.


Najít si čas na pohyb
Procházka je to nejmenší, co pro své tělo i mysl můžete udělat. Sice chodím do školy i ze školy pěšky, proti dřívějšku je to ale zoufale málo. Každý den si tak vyšetřím aspoň půl hodinky, kdy jdu ven. Když je trochu tepleji tak běhat (od léta jsem na to pozapomínala a teď je to zoufale vidět) , když mi připadá moc zima, tak se jen projít. Taky jsem si říkala, že bych někdy zkusila bruslení na náměstí, jenže do toho se mi nechce samotné (to mnohdy ani do té procházky, ale zatím se držím).

Poznáte olomoucký přejezd?

Udržet si kontakt s lidmi, se kterými si rozumíte
 Člověk je tvorem společenským. A v rámci duševní hygieny je k nezaplacení, když máte kolem sebe ldi, se kterými se vám příjemně mluví. Mnohdy stačí jen plácání, společný smysl pro humor nebo pozdrav, když se míjíte. Jindy pomůže půlhodinový telefonát, kdy se vypovídáte. Popovídání si se spolubydlícími. Cokoliv, co vám dá pocit, že nejste sami, ale že máte kolem sebe lidi, kterým na vás aspoň trochu záleží.

Příjemná hodinka s kamarádkou v kavárně je k nezaplacení.

Tenhle bod je občas hodně těžké naplnit. Ve škole je to dobré, kolegy mám kolem sebe báječné, mimo ni už horší. Snažím se tedy aspoň pravidelně mluvit s rodiči a kamarády mimo medicínu (i když to ne vždy splní ten uklidňující účel). Na druhou stranu, z příjemného večera venku dokážu vyžít i týden :-)


Hledat radost i v maličkostech
 Potkali jste kamaráda, kterého jste neviděli půl roku? Někdo se na vás na chodbě usmál, ohlédl se za vámi? Viděli jste po dlouhé době černou veverku? To všechno může být důvod k radosti.

Nebo když potkáte zajímavou vývěsku u pekárny. Nope. Nejsme divné.

Ale hlavně.... nenechat se odradit neúspěchem a udržet si nadhled - i když je to občas těžké. S tímhle vším nakonec zjistíte, že vám to učení jde vlastně lépe, než předtím. A že vás ještě k tomu začalo zase bavit. S tím bonusem, že se sami budete cítit mnohem lépe. Na probdělé noci s učebnicemi bude dost času v lednu...

Na závěr trochu filozofie.

Život je krásný.

Vánoce se blíží.

Vzpomeňte si na své milé, řekněte jim aspoň jednou v roce, jak vám na nich záleží.

Najděte si čas na chvilku s nimi.

Nezblázněte se z učení.
Zkuste si něco přát. Vánoce jsou časem splněných přání - a mně se to moje, které jsem ve středu napsala na mašličku při rozsvícení vánočního stromečku na fakultě, už splnilo :-) teď trochu lituju, že jsem si přece jen nepřála radši úspěšnou zkoušku

A třeba si i zatančete :-)

Jedna z mých nových závislostí. A taky receptů na dobrou náladu.

PS: Málem bych vám zapomněla poděkovat - po minulém článku jste nejen trhli rekordní návštěvnost (utrpení druhých je oblíbená zábava, že?), ale taky se stalo, že za pouhý měsíc má tento blog přes 1200 zobrazení. Na to, že jsem úplně původně začínala psát jen pro sebe je to něco úžasného, děkuji vám!