Tento způsob pondělí zdá se mi poněkud nešťastný

Začátek prosince ukousl další neúprosný kus ze zimního semestru a přiblížil nás k zimnímu zkouškovému. Únavu střídá zděšení z pohledu na kupící se hromady materiálů, které jen vyčítavě koukají, kdy už se je konečně naučíte, sotva se o to ale pokusíte, únava je zase zpátky. Nekonečný boj. Vlastně by mě ani nemělo překvapit, že je to výborná konstelace pro pořádný den blbec. Ale tentokrát jsem se opravdu překonala...

Už ráno jsem se probudila se silným dojmem, že vstávat dneska z postele je špatný nápad. Jelikož to ale není dojem až tak vzácný, rozhodla jsem se vstát a na přednášky jít.A to byla zřejmě chyba.

Už při vyjití z domu jsem koukala, že sněží. Výborná věc, pokud máte kabát, na který se nalepí i to, co by jindy okamžitě roztálo,  a deštník zapomenete na bytě, kam se vám pro něj nechce výtahem vracet. A jako perlička na dortu mi ve chvíli, kdy jsem obalená sněhem ždímala před vchodem do staré budovy čepici a snažila se ze sebe setřást aspoň trochu té bílé nadílky, začalo do sluchátek hrát "I'm dreaming of a white Christmas...." No, jediné, o čem jsem snila bylo, že se vrátím zpátky do postele. To byl ale teprve začátek.

Jak jsem už vzpomínala v jednom z dřívějších článků, na přednášky si ráda nosím hrníček s čajem nebo kávou. Oproti automatu má hned několik výhod - neutratím tolik a udělám si přesně to, na co mám ráno chuť, bez dlouhého dumání, co si mám představit pod pojmem Cafe Mocha a dalšími. V tomto mě nezachrání ani vzpomínka na adapťák a celé jedno stanoviště věnované druhům kávy.

A tak jsem i dnes přišla s termohrnkem a nadějí, že se po té prosněžené cestě aspoň zahřeju. 

Velká nevýhoda termohrnečků? Nejsou průhledné.

Hádáte správně. Ráno jsem si velice spokojeně zalila hrníček horkou vodou a přidala mlíko. A to jsem si taky donesla do školy.

Ano, přesně tak.

Horkou vodu s mlíkem.

Dovedu si představit, jak teď vrtíte hlavou a říkáte si, že už to snad nemůže být horší, že nikdo nemůže být tak moc mimo. 

Kéžby to byla pravda.

Cestu domů jsem přežila bez větších kolizí, pokud tedy nepočítám fakt, že v obchodě akorát došly košíky a tak jsem balancovala s nákupem na celý týden v náručí. To se stane. Přinejmenším se mi podařilo nic nerozbít, což je vlastně při pohledu zpátky docela div.

Záchvěv štěstí ale nevydržel dlouho a už po příchodu domů se to všechno opět zvrtlo. Pro jistotu jsem se plánovala vyhnout vaření a vůbec všemu, co zahrnuje plyn, oheň nebo nože. Z nějakého důvodu jsem ale nevyloučila ruční mixér.

Chyba.

Velká chyba.

Náš ruční mixér má totiž trošku zatuhlé ovládání. Obvykle se nic nestane, jen musíme zabran o něco víc, aby se zapl na jedničku. Zrovna dneska ale neskočila jednička, ani dvojka, ale rovnou trojka. A tak se stalo, že asi během dvou vteřin byla půlka tvarohu všude jinde než v misce.

Asi nemusím zdůrazňovat, že zbytek jsem radši domíchala vidličkou.

A aby to nebylo málo tak při nastřihávání sáčku s brusinkami jsem stříhla tak vehementně, že jsem si zvládla těmi věčně tupými a nestříhajícími nůžkami rozstřihnout prst.

Po tomto fiasku jsem si konečně sedla k počítači s plánem udělat protokol do biofyziky, kde na mě tento týden přišla opět řada. Otevřela jsem word, začala psát. A ve chvíli, kdy jsem do výsledků měření měla vložit naše obrázky spekter, objevil se problém.

My jsme si sice obrázky příhodně pojmenovaly podle izotopu, který jsme zrovna měřily. Jenže jak mi kolegyně posílala obrázky přes facebook tak ten si je jaksi přejmenoval sám na šílenou směs číslic a písmen. A tak se stalo, že jsem najednou koukala na čtyři spektra a neměla jsem ani páru, co k čemu patří.

Je to sodík? Je to kobalt? Kdoví? Já ne.

To byla poslední kapka.

Po tomhle jsem se rozhodla poslechnout radu kamaráda, který se mi nejdřív vysmál a pak mi doporučil už dneska projistotu nic nedělat a jen ležet. Měla bych se učit, ale bojím se na Čiháka jen podívat. Při mém štěstí by mi totiž mohl spadnout na hlavu. A je úplně jedno, že leží na zemi.

Tak mi držte palce, ať se dožiju zítřka.

Dneska to totiž zřejmě není vůbec jistý.

Vaše Plačící