Jak medici přicházejí o iluze

Medicína je těžká škola, v prváku spousta lidí skončí. Kdo nikdy neslyšel takové prohlášení. Hlavní otázkou ale je - co přesně ten odliv způsobuje? Může se to týkat i nás? Nad čím byste se měli zamyslet, pokud se na medicínu chystáte hlásit?

K napsání článku na tohle téma mě vedl blížící se termín podávání přihlášek na vysoké školy a spolu s ním množící se otázky ohledně náročnosti zkoušek, studia, všeho. Hned v úvodu vás chci upozornit, že mým cílem rozhodně není znechutit vám medicínu. Jen bych vám ráda nabídla pohled někoho, kdo měl jedinečnou příležitost pozorovat mediky ve všemožných stádiích rozkladu váhání.

První takovou byla slečna P. Chtěla jít studovat medicínu, ale současně by ji bavilo taky studium českého jazyka na Filozofické fakultě. Na podivy, že to má zajímavý rozptyl zájmů, jen krčí rameny, že si myslí, že by ji to mohlo bavit studovat, protože v přírodopise to bylo jediné téma, které ji aspoň trochu bavilo. Příběh slečny P. končí dobře, nakonec se rozhodne jít kam ji srdce táhne a nyní už má za sebou celý semestr strávený studiem filologie.

Takové štěstí ale neměli další naši hrdinové. Pan Š. strávil poslední dva roky střední školy tím, že si střídavě zoufal nad příklady do semináře chemie a rval vlasy nad botanikou k maturitě z biologie. To vše kvůli jedinému - pan Š. si přál stát se zubařem. Stejně jako slečna P. měl i jiné možnosti - pana Š. vždy bavily jazyky. Zubaři ale lépe vydělávají, to je známá věc, a tak pan Š. zahodil jazyky za hlavu a po měsících přípravy se skutečně dostal na lékařskou fakultu. Bohužel, pan Š. brzy zjistil, že vyhlídka toho, že za pět let bude mít slušné peníze, není ani zdaleka tak jistá a lákavá, aby vyvážila nechuť, kterou ke svému oboru brzy pocítil. Nakonec si sbalil svých pět švestek, pověsil bílý plášť ještě vonící novotou na hřebík a místo toho, aby plýtval časem u anatomie, připravuje se na přijímačky na filologii.

Podobný příběh jako pan Š. zažila také slečna L. Slečna L. skutečně chtěla pracovat ve zdravotnictví, mnohem více ji ale lákal některý z oborů nabízených Fakultou zdravotních věd. Jelikož měla ale na střední dobré známky, na lékařskou fakultu ji vzali bez přijímaček, které by u oborů, které se jí líbily, psát musela. A tak si řekla, proč to nezkusit? Je to přece něco pdoobného... Bohužel pro slečnu L. to až tak podobné nebylo. I ona se nakonec rozhodla, že se nebude dál trápit na oboru, o který vlastně ani nestojí a z fakulty odešla.

Nakonec tu máme slečnu J. Slečna J. si zatím s myšlenkou na opuštění lékařské fakulty teprve pohrává. Když ale vidí, jaké má vyhlídky do budoucnosti, moc se jí nechce. Ráda by měla brzy po škole děti a měla čas na rodinu, přijde jí ale, že to jsou požadavky s medicínou neslučitelné. Moc se jí nezdá, že by měla být hotová a po atestaci nejdřív za nějakých devět let. Taky si už začala všímat, že se náročnost školy odráží na jejím osobním životě a není si jistá, že jí to za to stojí.


No a co chtěl básník tímto článkem říct? 
Nechoďte na medicínu jen proto, aby na vás babička byla hrdá nebo abyste naplnili očekávání rodičů. Nechoďte na medicínu, pokud máte nějaký obor, který byste dělali radši, ale doma vám to vymlouvají.
Pojďte na medicínu, pokud vás ani tento článek nepřiměl změnit názor. Pojďte na medicínu, pokud je to váš sen a nedokážete si sami sebe představit jinde.

Pojďte na medicínu, pokud máte motivaci. Bez ní to totiž nejde.
I s ní to občas pokulhává. I s ní se ne vždy zadaří.
Ale bez ní je to plichta.
Bez ní to nestojí za to.


Na závěr malé děkovací okénko - už před několika dny jsem si všimla, že tento blog překonal hranici dvou tisíců návštěv. Za tři měsíce je to víc, než kolik bych kdy hádala a nepřestávám nad tím žasnout. Taky se na mě začínáte obracet s otázkami nebo občas jen tak napíšete - z toho mám taky moc radost. Každá zpětná vazba má pro mě cenu zlata. Takže.... děkuji, děkuji a buďte i dál tak skvělí :)