Zpátky do zbraně a hrr na ně

S otočením dalšího listu v kalendáři jsme se přehoupli do druhé poloviny února, což znamená jediné. Zatímco na jiných univerzitách si studenti lízají rány utržené v posledním zkouškovém a sbírají síly k dalšímu boji, medici (a nejen ti) v Olomouci už se po hlavě vrhli do první palebné linie. Letní semestr započal.

Takovou pěknou upoutávku na to, co bude letní semestr pro nás jako pro prváky znamenat jsme dostali už na poslední přednášce anatomie před Vánoci. "Doteď to byla spíš taková ochutnávka, něco na rozehřátí. Brzy ale zjistíte, že teprve v letním semestru přijde to opravdové učení." Takové odměny se dostalo ani ne dvaceti odvážným, kteří i tak těsně před zkouškou z chemie svátky klidu a pokoje dokázali vstát a přijít si poslechnout něco o dýchacím systému. 

Panu docentovi nutno uznat, že, jak to zatím vypadá, nepřeháněl. O mnohém koneckonců vypovídá už náš rozvrh. Po zimním semestru jsme se zbavili jednoho předmětu, hned nám tam ale přistálo pět nových. A fakt, že dva z toho jsou histologie a biochemie, slibuje kopec srandy. Zatím jsme zvládli úspěšně podepsat bezpečnost práce a vyzkoušeli jsme si, že zvládneme zapálit kahan a používat pipetu, zbytek ale bude zřejmě vyžadovat o trošku vyšší nasazení. Etické základy komunikace pro odbornou praxi mají hodiny stejně dlouhé jako název (naštěstí jen třikrát za semestr) a První pomoc dokonce slibuje, že by mohla být užitečná. Biologie začíná konečně být zajímavá a víc se zaměřuje na genetiku, v biofyzice jsme začali příhodně s 256 odstíny šedi, fanfikcí na filmový hit letošního svátku zamilovaných, ve které Christian Grey místo s Anastasií tráví večery analýzou 8-bitových monochromatických obraz.

Ta šťastnější polovina ročníku, co měla latinu v zimním semestru, je na tom o trošku lépe, ale co si budeme povídat - latina mi dělá vrásky minimální, aspoň v porovnání se zbytkem toho, co nás čeká a nemine. V čele s anatomií, královnou letního zkouškového, jejíž sylabus v tomto semestru slibuje nezapomenutelný (nebo spíš nezapamatovatelný?) zážitek v podobě CNS. Yay.

Navzdory tomu všemu musím říct, že v porovnání s prvním týdnem zimního semestru byl tento týden naprosto zlatý. 

V září jsem do školy nastupovala jako vyjukaná, čerstvě devatenáctiletá, poprvé na delší dobu z domu a do jisté míry osamostatnělá, netušíc, co mě vlastně čeká. Po adapťáku jsem byla navíc rozhodnutá se až do konce studia vyhýbat hned několika lidem, kteří se seznámili s mým místy poněkud socially awkward já (vzhledem k tomu, že s některými se mi tento semestr střetl rozvrh tak budu spoléhat na to, že zima podobné vzpomínky vytěsnila). První týden probíhal poněkud rozpačitě, na přednášky jsme chodily s kamarádkou z gymplu, na cvikách jsme se teprve seznamovali a nevěděli zatím, co si o sobě myslet. Z první anatomie jsme odcházeli otřesení s dojmem, že tu hromadu latinských názvů se v životě nenaučíme a že pokud se nám nepovede dobře napsat test tak nastane konec světa.

Teď jsem se už nemohla dočkat, až skoro po dvou měsících budu konečně zpátky v Olomouci. Místo vyhýbání se lidem jsem naopak nevěděla, s kým bych chtěla mluvit dříve. Náplň volného času, dojmy ze zkoušek, porovnávání rozvrhu, sčítání ztrát. Věřte tomu nebo ne, medici jsou strašné drbny. Z testů už nejsme tolik vyděšení a na obratle s láskou vzpomínáme jako na jednu z nejjednodušších věcí - a taky jednu z posledních, co jsme se naučili opravdu pořádně a ze které nám něco uvízlo v hlavě doteď. Ehm.

Narozdíl od zimního semestru jsme teď trošku proházení, naše silná bohužel už ne čtrnáctka je na část cvičení rozdělená a promíchaná s jinými kroužky, sem tam něco společného ale přece jen máme a neváháme ten čas využít ke sdílení dojmů. Hlavní témata týdne? Noví cvičící anatomie ("pomoc..."), Valentýn ("jediná dobrá věc na tom letošním byly čokolády v akci") a blížící se ples mediků ("když nic tak je to dobrá výmluva koupit si nové šaty a hezky se obléct"). V jedné takové čekací chvilce jsme mezi plakáty inzerujícími plesy mediků, zubařů a studentů anglického programu objevili na nástěnce náborový leták KFC. Tematicky hned naproti studovně. Nenásilná připomínka, jak skončíme, když to budeme moc flákat, nebo jen nevinný apel na naši vnitřní touhu prosadit se v oboru smažení a solení hranolek?

Taky už máme nové kroužkové heslo. Déle než do šesti spí jen srab. Rozvrh, který vypadal v září jako dobrý nápad blbost, všichni jsme původně chtěli jinam, ale měli jsme při klikání ve stagu smůlu, nám začal kolektivně vadit už někdy ve středu. Hodiny na ráno jsou fajn pouze za předpokladu, že se dostanete do postele v rozumnou dobu. Takže.... nejsou. A zatímco spolubydlící vstává brzy dobrovolně a tráví celé ráno v koupelně, já se snažím určit nejkratší čas nutný k tomu, abych ze sebe udělala člověka a stačila se dovléct do školy. 

S ranním vstáváním úzce spojené téma jsou potom taky přednášky.

Přednášky, na které v prvním týdnu přišlo děsivě mnoho lidí.

Ne, vážně, už jsem i zapomněla, že nás je v ročníku tolik. Asi že zatím nikdo neměl co se místo přednášek učit. Jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží.

Dávám plné posluchárně týden. Maximálně dva. 

A ani bych to neměla nikomu za zlé - některé momenty byly dost krizové. Jako třeba biochemie, kdy v posluchárně spící a usínající převažovali nad těmi, kteří se ještě snažili poslouchat a skupinka sedící před námi hořce litovala výběru míst uprostřed řady, odkud se nedá nenápadně vytratit. 

Oproti tomu se ale občas dozvíme i zajímavé a opravdu užitečné věci. Třeba informace, že k životu stačí jedna ledvina, která nám byla zdůrazněna na přednášce anatomie. A my jsme si říkali, kde na ty učebnice a skripta máme pořád brát peníze...

A tak, za účelem namotivovat se v chození na přednášky, aby nám neutekly další podobně důležité poznatky, jsme v rámci několika pauz od učení (to brzo začínáme) dali dohromady tohle přednáškové bingo a teď soutěžíme, kdo jako první nasbírá všech 12 políček. Jestli chcete, můžete se přidat - a určitě dejte vědět, jak se vám daří. Schválně, jestli nasbíráte všechny dřív jak my.

Jak bych tedy tenhle týden shrnula ve zkratce?
Nezastavila jsem se. Mí nemedičtí kamarádi si opět začínají stěžovat, že je zanedbávám. Všechno mimo školu, na čem pracuju, jsem musela na neurčitou dobu uspat. Strávila jsem spoustu času na fakultě, nořím se zpátky do učení. Teď, na konci týdne, jsem unavená a nic se mi nechce, provinile koukám na kopec učebnic, co jsem si dovezla domů.
Ale, světe div se, zatím mě to baví.
Ale jestli mi někdo tenhle výrok bude za třináct týdnů (už?!) na začátku zkouškového připomínat tak mu asi nepoděkuju.

Myslím, že tady se zastavím, abych vás příliš neutopila ve svých myšlenkách a výlevech.
Užívejte poslední dny volna, pokud je máte.
Hodně štěstí ve vašem vlastním rozjezdu.
A držte palce v tom našem.
Vaše Plačící