Z terénu

 

Jak zařídit, aby všechny vaše studenty najednou polil studený pot a před očima se jim promítlo celé jejich dosavadní více či méně bezútěšné studium? Vystačíte si s pár vhodně zvolenými větami. "A máme tady březen. To už je jako květen. A to znamená, že za chvíli budou zkoušky. Tak hezký víkend a uvidíme se za týden."  Panika za 3... 2... 1...

 

Do školy. Na přednášku. Na cvika. Do studovny. Domů. Učení. Jídlo. Spánek. Brzy ráno budík. A opakovat.

Když semestr začínal, dala jsem si předsevzetí, že se můj time management zlepší. Že si všechno hezky naplánuji, nebudu se zbytečně stresovat. Tak schválně - zvedněte ruce, kdo si myslíte, že se mi to povedlo. Tamhle se kdosi hlásí? --- Aha, tak ne, jen se protáhněte, já počkám. Někdo další? Ne, nikdo?
...takže asi tak.
Letní semestr je zatím jedna velká horská dráha. Pravidelně se u nás střídají dvě fáze - Sluníčkáři, kdy máme pocit, že to vlastně všechno půjde, nebude to tak hrozné, možná do toho druháku přece jen dolezeme, tuhle látku zvládám, je to v pohodě, jednou to všechno určitě dá smysl, jen vytrvat. Ta se ale velice rychle propadne do další fáze, -273,15 °C - neboli, pro fyzikou nepolíbené, Absolutní nula. Nic vám nejde, nic si nepamatujete, ani brečet se vám z toho už nechce, přijde tupá rezignace a fráze jako "os petrosum má podobu čtyřboké pyramidy orientované podélnou osou šikmo zvenčí zezadu ke hrotu mediálně a dopředu." vnímáte už jen jako jinou formu lobotomie.

Věta, kterou všichni rádi slyšíme.

 A jak semestr pokračuje, tyto dva stavy se střídají rychleji a rychleji. Pokud bychom to převedli do grafu, dostaneme něco takového (pozn. našich výzkumníků - poklesy vznikly v místech, kde jsou víkendy a státní svátky; graf končí před zkouškovým, protože jsme se báli, že by nám přetížilo a zničilo všechny měřiče).

Že se zvěsti o vlivu medicíny na duševní zdraví jejích studentů rozšířily dokazuje i tento letáček, který se u nás na fakultě objevil. A zatímco pracovní nabídky od KFC a letáčky informující nás, že přednášky o CNS pro prváky od starších kolegů začínají už v půlce března jsou vyvěšené pěkně na očích na nástěnkách, plakátek Krizového centra Charity Olomouc je příhodně napůl schovaný za automatem na kávu. Náhoda?

Ve skutečnosti mi ale zatím léto přijde mnohem víc fajn než zima. Ano, je toho víc. U více předmětů nám šlape na paty zkouška a jak se ve STAGu objevují vypsané termíny, víc a víc přemýšlíme už jen nad tím, co si kdy zapsat, aby to šlo co nejhladčeji a vyšším ročníkům musí z nekonečných dotazů na zkoušky praskat hlava. Pořád ale není přechod ze zimy na léto tak náročný jako nástup do prváku, kdy to všechno bylo nové. Parafrázovala bych kamaráda, který na začátku druhého týdne prohlásil "Je to peklo a budu hodně brečet, ale je to aspoň už známé peklo." Jen si holt musíme k anatomii najít čas navíc na histologii a biochemii. Easy.

Kromě učení je ale nový semestr bohatý ještě na něco. Na zábavné až nepatrně bizarní chvíle. Objeví se zčista jasna a nečekaně. Nemůžete nejít na přednášku bez pocitu, že o něco přijdete. Občas máte až pocit, že se mezi sebou jednotlivé ústavy předhání. Občas nevíte, jestli se máte smát nebo brečet. A vždy vám to o trošku vylepší náročný den.

Vítěz této neoficiální soutěže je jasný. Etické základy komunikace pro odbornou praxi. Pokud jste s tímto předmětem zatím neměli tu čest a v blízké budoucnosti vás čeká, doporučuji vám následující odstavce přeskočit. S momentem překvapení na své straně si zajistíte vážně jedinečný zážitek.

Jak jsem už zmiňovala dříve, jde o předmět, na který se musíte dostavit třikrát během semestru, pokaždé něco málo pod čtyři hodiny času. Tak to aspoň tvrdí rozvrh.
Hned po příchodu nás paní doktorka (filosofie, kdyby vás náhodou napadlo, že tenhle předmět má co dělat s medicínou) překvapila papírem, na který jsme měli podepsat, že jsme byli seznámeni s bezpečností práce. Napadá mě hned několik možných způsobů újmy na zdraví, od pádu ze židle z důvodu mikrospánku až po různé nápady spojené s umístěním Ústavu sociálního lékařství v nejvyšším patře staré budovy, byli jsme ale ujištěni, že s námi nikdo skotačit nebude. Aspoň ne dnes, i když mě to mrzí, dodala paní doktorka, ale ona s vámi něco plánuje příště kolegyně a ona by mě přizabila. To byla ještě chvíle, kdy jsme netušili, co čekat. Seděli jsme a čekali, než se i ti poslední podepíší. Teprve potom mohla být hodina zahájena.
"Věřte nebo ne, ale já jsem se na vás těšila," zdraví nás paní doktorka tak procítěně, načež se starostlivě ptá, jestli jsme jejich ústav našli (ne asi) a ujišťuje nás, že si to spolu užijeme, jen jestli se nebudeme zlobit, když skončíme asi o hodinku dřív, protože ona musí na jednání, ale je jí to líto, opravdu. "No, tak tolik k úvodu, a co bych na sebe tak řekla? Jsem workoholik a neumím vařit," dodává potom. "A dělejte si poznámky, na konci vás čeká kolokvium."
Vážení kolegové, milé kolegyně - kouzelnější tři hodiny jsem nezažila. O komunikaci v odborné praxi jsme se, pravda, mnoho nedozvěděli, zato jsme absolvovali unikátní kombinaci čehosi mezi schůzkou anonymních alkoholiků a manželské poradny, občas proloženo prohlášením "no a s pacienty je to stejné". Už asi po půl hodině jsem si místo výpisků z přezentace začala zapisovat hlášky a zajímavé tipy do života (to až mi bude o zkouškovém ouvej) - a vysloužila jsem si tím nejeden podezřívavý pohled od spolužáků, kteří se ani nenamáhali propisky vytáhnout z tašek. Dozvěděli jsme se, jak správně vyslovit "Miluji tě," aby nás naše drahá polovička neposlala někam, jak důležité je správně vyjádřit své emoce a že pokud někdy budeme na našich partnerech zkoušet komunikační pokusy tak hrozí, že je rozpláčeme. Taky jsme si řekli, že není nic špatného přiznat, že něco nevíme. "Ani u zkoušky to přece nevadí. Asertivně přiznáte, že nevíte a já vám asertivně nabídnu jiný termín," usmívá se na nás rozmile. Našli jsme odpověď na otázku "Co musím?" - "Nic nemusím, jen umřít musím." Náš fyzikář na gymplu k tomu ještě dodával "a platit daně". Podle testu, který jsme si udělali, je v naší skupince většina přátelského komunikačního typu, i když se našlo i pár analytiků. Koho překvapilo, že se nikdo nepřiznal k manipulátorovi? To jsem si myslela. A všichni jsme se po ukončení shodli, že bychom chtěli někdy potkat chudáka Jiřího, který vystupoval hned v několika příkladech z praxe v terénu, kde se většinou krčil pod stolem nebo si ťukal na čelo a vůbec vypadal jako rozumný chlapík.

Na tohle video, které jsem viděla už hrozně dávno, jsem si vzpomněla někdy v půlce, když se v prezentaci objevila zmínka o důležitosti nejen obsahu, ale i formy projevu. A vlastně už dřív, protože paní doktorka mi v jistých momentech toho mladíka připomínala. Úžasná gesta a tón, ale sdělení, no... O:-)  Nebo že by to byl trailer na test ze statistiky, co mě čeká za týden?

Musím ale říct, že zazněla i spousta myšlenek a bodů, nad kterými bychom se měli zamyslet. Jak komunikujeme se svými blízkými? Jak dávat najevo své pocity? Jak se vyznat sám v sobě, co všechno nechat ostatní vidět? Proč se zbytečně trápíme a bojíme se tolik věcí vyjádřit slovy? Jak velkou roli hraje v komunikaci zpětná vazba? Pravda, s medicínou to nemělo skoro nic společného - ale copak všichni nechceme být co nejlepšími lékaři? A ať se nám to líbí nebo ne, u většiny specializací s lidmi do styku přijdeme. Budeme muset mluvit. A to bude teprve průšvih. Z toho důvodu si myslím, že některá témata by klidně snesla trochu rozvinout.
To ale nedovoluje hlavní problém, který s tímhle předmětem mám. Jeho časová dotace a rozložení hodin. Vzhledem k tomu, kolik lidí má s komunikací jako takovou problém - a já si nechci v žádném případě hrát na výjimku - by klidně snesl, aby se mu věnovala chvíle každý týden. Třeba jen pětačtyřicet minut. Ono totiž i když vás téma sebevíc zajímá, tak dlouho, jak to po vás chtějí teď, tu pozornost nemáte šanci udržet. Natož po obědě. Takhle to tam je vyloženě jen aby to bylo, "protože nás na ministerstvu prosí, abychom vás naučili komunikovat, tak jsme tady". A to je škoda.

Nedá se ale nic dělat a tak etická komunikace zůstává zatím mým oblíbeným kouzelným bizárem, bez kterého bych se ale dost dobře obešla.

Jinak zatím tak nějak proplouváme.
V histologii si sami tvoříme prezentace podle výkladu a vkládáme do nich obrázky preparátů, které jsou všechny pohodlně naskenované do počítačů. Docela fajn systém. Pokud jste žena zvládáte stíhat několik věcí naráz - sledovat preparát, psát si poznámky, koukat na prezentaci a ještě občas mrknout ke kolegovi vedle, jestli náhodou nemá něco navíc. Konečně zužitkujete ty nekonečné hodiny informatiky na střední, kdy vás učili znovu a znovu tvořit prezentace v PowerPointu (a pokud jste šikovnější než já, nebudete patnáct minut hledat, jak se tvoří šipka).

Mohlo by se zdát, že trochu opomíjím chudáka biochemii. Když ale pominu malé testíky, na které se zatím stačilo učit tak večer předem - většině vyučujících stačí ověřit si, že nejste úplná tabula rasa - a protokoly, u kterých sice strávíme hezkou chvíli, ale vlastně jen opisujeme skripta, není moc o čem mluvit.

Anatomie se dostala do stádia, kde zkoumáme a zoufale se učíme to, kde jiní hledají potěšení - organa genitalia.  "Jediná vagina, kterou jsem za posledního půl roku viděl byla v Čihákovi, vole," stěžuje si jeden distingovaný mladý muž druhému o řadu před námi na přednášce, zatímco druhý mu na to odpovídá "Kecáš, však na pitevně taky byla..." Na tohle si vzpomenu, až zase někde uslyším, že jsme naděje a budoucnost národa. A zatímco v anatomii pan docent vyjadřuje soucit s ubohým oocytem, který je tak bezprizorně vystřelen, až občas zabloudí v dutině břišní a nedokončí svou misi, na histologii navazují slovy, že ne že by chtěli ty spermie litovat, ale ty chudinky to nemají vůbec lehké, jakou dráhu musí samy urazit, a přitom jsou tak maličké. Ono to totiž je kvantita na úkor kvality, dodávají jedním dechem s tichým povzdechem, jeden velký hazard s genetickou informací a se spoustou vadných výrobků. Přidejte popis toho, jak děloha v těhotenství utlačuje všechno, co jí stojí v cestě a z gravidity se náhle stává adrenalinový sport pro otrlé povahy. Takový na Slevomatu neseženete. Asi abychom si taky užili trochu srandy, než za týden najedeme na CNS.

No a protože mě za týden taky čeká v biofyzice test ze statistiky, ze které jsem ještě nic neviděla, malé statistické shrnutí druhého a třetího týdne semestru bude taky to, čím tento článek ukončím.

spánek - 277 254 vteřin
"to si všechno v životě nezapamatuju" - 3x
káva - 1863,5 ml
čaj - hooodně
vyhledávání škol, kam mě v září vezmou bez přijímaček - 2x (Aplikovaná statistika na Přírodovědecké se na mě těší!)
počet podaných přihlášek na příští rok - 0
"měla bych se radši učit" - 4x
"mně se to už nechce učit...." - 10x
počet odpolední promarněných psaním tohoto článku - 1

Můj čas se chýlí ke konci. Když si to po sobě čtu, zní to jako epitaf. To až v červnu, nebojte!
Mějte se krásně. Užívejte lehké jarní mrazíky. Neolizujte zábradlí. A kdyby přece, dejte včas vědět - vždycky mě zajímalo, jestli k němu jazyk opravdu tak rychle přimrzne.
Poznávejte sami sebe. Nezapomínejte na zpětnou vazbu. Komunikujte.
A já se vracím ke svým mužům. Radomír už na mě mrká a šeptá, ať ho nenechávám dlouho čekat. Kdybych se dlouho neozývala, pošlete záchrannou misi.
Vaše Plačící