Z pohádky do pohádky

Bylo nebylo, za devatero horami učebnic a devatero řekami slz žila jedna medička a ta měla neustále pocit, že je tuze marná.

Celé dny trávila ve své komnatě v nejvyšším patře vysoké věže s nosem zabořeným do knih, pouze tu a tam v ukradené chvíli volného času se mohla zahledět z okna na modrou oblohu a sluneční paprsky, po nocích snila o chvíli, kdy přijde její zachránce s diplomem nadepsaným MUDr. v ruce, aby ji vysvobodil z tohohle vězení a ona mohla léčit pacienty šťastně až do smrti.

Nenechte se zmást, naše medička chodila ven ráda, ráda trávila čas s lidmi sobě blízkými. Většinou jí v tom ale bránil jeden z jejích žalářníků. Původně snad tři kmotřičky víly, mnohem víc teď ale připomínaly harpyje lačné veškerého jejího času a síly. Nejhorší z nich všech byla Anatomie. Ať se ubohá medička hnula kamkoliv, byla s ní.
Doslova kamkoliv.

 "Nezapomeň, že ve středu píšeš testík na všechny cévy. Jestli ty ses neměla radši učit...," šeptala jí, když se jednou vracela domů z vycházek, jindy se zase posmívala: "Tak ty ses učila na zkoušení z hrudníku, jo? To je rozkošné. Ale jaké je ohraničení canalis pudendalis Alcocki nevíš, co? Tak to u té předpitevky nemáš šanci. Že je to v pánvi a potřebuješ to až na popitevku? Ha, to si jen myslíš! Včera bylo pozdě se to naučit!" Nemůžeme se proto divit, že i samotný pohled na učebnice občas způsobil, že nebohé dívce vyrašil na čele studený pot.

Čím více času však Anatomie medičce zabírala, tím žárlivější byly její sestřičky. Histologii ani Biochemii se moc nelíbilo, že by jejich nejstarší příbuzná měla slíznout všechnu slávu sama a tak se pomalu začaly činit. "Ale copak, myslela sis, že když máš po testu z anatomie tak můžeš jít ven? Co tě nemá! Nejdřív mi tady pěkně roztřiď preparáty," smála se Histologie, zatímco před ní na stole míchala sklíčka s růžovými fleky, jeden jako druhý. "Hladké svaly na jednu hromádku, periferní nervy na druhou a šlachy na třetí. A nehneš se z domu, dokud to neuděláš!" Co naplat, usedla tedy k mikroskopu a jala se třídit. Jediná zvířátka, se kterými sdílela domácnost, byli dva pavouci na balkoně a ti se jí na pomoc dvakrát nehrnuli. A Histologie byla spokojená, dostala pozornost, po které toužila.

Teď se ale urazila poslední z těch tří grácií. "Nenene, kampak? Nezapomeň, že jsem tu ještě já!" zastoupila medičce cestu rozkročená Biochemie, zle se na ni zaškaredila. "Vždyť protokol jsem už udělala...," odvážila se, chudinka, aspoň k chabému odporu, vysloužila si ale jen smích. "Cože, protokol? To si myslíš, že je všechno? A co ten seznam sloučenin, co se máš do zítřka naučit? Žádné flákání, hezky do práce!" S povzdechem, rezignací a desátým hrníčkem zeleného čaje tedy usedla ke stolu a dala se do bitvy, o které už předem věděla, že je prohraná, s mantrou "Zatím máš těch bodů dost, 70 % stačí."

A pak bylo konečně po biochemii. V pátek odpoledne, potom, co dojde se z posledních sil dovleče domů, padne medička na první aspoň trochu měkkou plochu (Nejčastěji gauč. K posteli je to nahoru po schodech. Moc náročné.) a raduje se, že může aspoň na chvíli nerušeně zavřít oči. Půlka semestru na medicíně uspí spolehlivěji než píchnutí do prstu. Hlavní rozdíl mezi Šípkovou Růženkou a medičkami? Šípková Růženka si přeje, aby ji polibkem probudil krásný princ. Medička má pocit, že sto let vlastně není tak dlouhá doba a klidně by to vzala za ni, na prince, který by se ji pokusil budit, by hodila Memorix.
Bohužel ale ne všechna přání bávají vyslyšena a tak sotva po pěti minutách klepe na rameno naší medičky někdo z rodiny, aby ji s úsměvem upozornil, že by neměla prospat celý den, že by měla využít čas nějak efektivněji. Třeba se už učit na další týden?

Toliko k tomu, jak to teď mám. Za posledních pět týdnů, což je doba, po jakou se tu neobjevil žádný nový článek, jsem rozepsala asi tři různé. A všechny tři jsem zase smazala. Důvod? Slíbila jsem sama sobě, že nebudu přehnaně negativní a nějak se mi to nedařilo dodržet. Protože poslední měsíc byl náročný. Nejen školou. Občas to trochu zaskřípe i mimo. Až když máte najednou málo času na všechno tak si uvědomíte, jak strašně snadno vám lidi, kteří pro vás jednou byli důležití, vymizí ze života, především pokud s nimi najednou nemáte nic společného. A taky to, že pokud tomu chcete zabránit, snaha jen z jedné strany nestačí. Na druhou stranu ale taky objevíte ty, se kterými společné věci máte. Možná dáte dohromady některá starší přátelství, obnovíte kontakty. A ve výsledku zjistíte, že to není tak zlé. Pro někoho, kdo nemá rád změny, je ten přechod krizový. Ale co bolí, to sílí. A u psychiky to platí zrovna tak.

Co se vlastně všechno událo, o jaké novinky jsem vás svým výpadkem ochudila? O tom příště. Snad to tentokrát bude dříve. Zatím se můžete utěšovat tím, že jestli jste unavení a máte občas pocit, že už dál nemůžete, nejste v tom sami. Že i jedna občas snad až přemotivovaná medička je v tom s vámi. Důležité je vytrvat.