Šťastné a zkouškové

Vánoce jsou mezi studenty vysokých škol svátek značně nedoceněný. Když mi kamarád inženýr vykládal, jak bude mít po pěti letech konečně Vánoce bez učení nebo dopisování diplomky, neměla jsem ani zdaleka představu, co to vlastně znamená. Teď ji mám.

Představa, že medici tráví Štědrý večer s nosem zabořeným do skript a učí se vzorečky kyseliny cholové a folové je ve většině případů scestná. I my si rádi chvilku odpočineme, opravdu! Rádi si sedneme, dobře se najíme a podíváme se na pohádky. Hlavní záludnost zkouškového je ale v tom, že je celou dobu s vámi.
U večeře si vám sedne na klín a šeptá - "Které svaly zapojuješ, když takhle chytneš vidličku? Jaké aminokyseliny to tak asi může obsahovat? No jak to myslíš, že si ještě nepamatuješ všechny vzorečky!?"
U pohádek se uvelebí vedle vás do křesla a kritizuje - "Jak to, že ta čarodějnice nechala princezně ochrnout všechny svaly a ona pořád žije?  A hele, co jí to dává čichnout, asi nějaký halogenderivát...."

Zkrátka a dobře - myšlenka na zkouškové nás ničí ještě dřív, než to celé propukne. A to totálně. Obzvlášť když se každí příbuzní, kteří se kolem vás nachomýtnou, živě zajímají, kolik že to máte zkoušek, kdo vás učí (co kdyby to jméno někdy někde zaslechli!), jak vám to jde... Ú-MOR-NÉ.

Ne že by samotné učení nebylo. Hodiny a hodiny se probíráte stále těmi samými materiály, snažíte se vybavit si, co jste četli už desetkrát - a zoufale boucháte hlavou do stolu, když to nejde, s myšlenkou, že to do ní nějak natlouct musíte. Připočtěte nevypočitatelné rodiče ("Už zase se učíš? Nepřeháněj to tolik..." vs "Kam to jdeš, neměla by ses radši učit?") a máme tu vstupenku na psychiatrii.

Všechno jde ale lépe, pokud máte před sebou nějaký milník, na který se můžete těšit. V podstatě je to moje metoda přežívání zimního semestru - když teď přežiju týden, o víkendu se vyspím. Když vydržím do čtvrtka, půjdeme do kina. Hned potom, co přežiju tenhle test, vyrážíme ven. A tak.
Tyhle Vánoce jsem se mezi učením těšila hlavně na Silvestra. Ne že bych ho někdy slavila nějak divoce, až do tohoto roku jsem vlastně bývala doma. S kamarádkami jsme se ale shodly, že letos to chce změnu. Všechny nás čekaly zkoušky hned první lednový týden, všechny jsme měly učení po krk, ani jedna jsme nechtěla sedět doma.
Večer se nesl ve znamení her, vtipných videí na youtube, rozhánění předzkouškové i vztahové deprese a potvrzování hesla In vino veritas (pozn. autorky - platí).
Nejkrásnější bylo potom pozorování ohňostrojů :-)

Ekonomka: "Toho střílí pořád hrozně moc, už od šesti večer, to je musí stát strašný peníze!" 

Medička: "Proč to střílí tak blízko těch oken, vždyť tak akorát někoho zraní!"

Chemička: "Pojďme koukat na barvy a hádat, z jakých alkalických kovů to vyráběli!"

Taky jsme se shodly na tom, jak se přístup k Silvestru mění s rostoucím věkem.
U malých dětí - "Juu, můžu být vzhůru do půlnoci, hustý!"
U vysokoškoláků - "Juu, můžu jít spát už o půlnoci, yay!"

 Do nového roku jsem tak vkročila příjemně. Doufám, že i vám se to povedlo. I když ono to nakonec stejně skončilo nějak takhle...

A pak teprve přišel ten pravý stres. Vždyť já tu zkoušku píšu už letos!!!
Kdybych tedy měla popsat svůj první až třetí leden, bylo by to asi takové: chemie - chemie - prokrastinační okénko a sepsání předsevzetí kterých půlku nedodržím - chemie - chemie - chemie. Občas se do toho připletlo jídlo nebo spánek. A byla jsem vděčná za každý lidský kontakt mimo tuhle šílenou realitu, i když šlo třeba jen o krátkou zprávu (obzvlášť kolegyně Medička z UPOLu, která mi den před zkouškou, když jsem měla největší nervy, přála hodně štěstí, mě zahřála u srdíčka, díky!).

A najednou to bylo tady. Den D. Ve středu jsem si říkala, že půjdu spát brzy (haha), lehla jsem si asi o půl desáté. Asi vám nemusím říkat, jak to dopadlo. Usnula jsem tak na dvacet minut a potom znovu až o půl druhé ráno. Naštěstí se na ten čas mezi tím našlo příjemné odreagování, Bůh žehnej sociálním sítím. Tohle čekání, když už víte, že nic nezměníte, ale máte pocit, že byste měli, je jako před popravou.
A to samé vlastně ráno - jelikož jsem šla až na půl jedné, den se mi šíleně vlekl. A nápad, že si aspoň můžu déle pospat, nedopadl už vůbec. V šest jsem byla na nohou, až příliš čilá a nervózní, jak říká mamka, jak sáňky v létě. Rychlé opakování, třikrát překontrolování, že mám všechno (představa, že zapomenu kalkulačku, mě děsila týden předem), cesta do školy. Čekání v podobně nervózním hloučku, několik zoufale listujících do poslední minuty a zbytek rezignovaných, rozebírajících barvu svých očí a barvu očí všech svých rodinných příslušníků.
Skoro deset minut do půl, rázná paní nás volá do malé posluchárny. Vysvětluje zasedací pořádek, vládnou zmatky, nikdo neví, kam si má sednout. Paní nás ujišťuje, že ona už zadává zkoušky deset let, tak ať na ni tak nezíráme a proboha sedněte si už. Sedáme si. Samozřejmě špatně. Ujímá se tedy rozesazování sama, nevěřícně kroutí hlavou. Slečno, vy si sedněte tam, ne, kluci, vy tam sedět nebudete, je vás tam moc!
Konečně sedíme, jak máme, dostáváme testy. Žádné taháky, nebo letíte, padá poslední připomínka, než se do toho dáme.

Obsah zkoušky, mé pocity? Radši nezmiňovat. Myslím, že tohle video, které ještě tentýž večer vytvořil kolega, to srhnuje výborně.

 Nejhorší ale bylo to čekání potom. Výsledek do tří pracovních dnů. Co to znamená, pokud píšete zkoušku ve čtvrtek? Že se vám to prodlouží o víkend. Ono sice můžete odhadnout, jestli jo nebo ne, podle toho, co jste všechno napsali, jistota je ale jistota.
A tak jsem každý den několikrát kontrolovala stránky ústavu a naivně doufala, že to třeba stihnou dřív. Třeba už v pátek? Ne, jasně že ne. Tak možná aspoň v pondělí? Vůbec.  Teprve v úterý se nad námi slitovali. A pokud jste kolem deváté ráno zaznamenali nějaké podezřelé otřesy, to byl ten kámen, co mi spadl ze srdce, když jsem viděla, že to opravdu mám.

A teď mě čeká volno. Volno? Chci říct opakování anatomie, abych ji všecku nezapomněla. Bez testů, svým tempem. Proloženo příjemnějšími věcmi - nechcete vědět, kolik dílů seriálu a stran knížek mám za sebou, když jsem čekala na výsledky, fakt ne. Taky plánujeme dovolenou. Bude to fajn. Odpočinek před dalším startem. A upřímně? Už teď se na něj těším.

Všem přeji pevné nervy ve zkouškách, které vás teprve čekají. Příjemné volno těm, kdo ho už mají. A tak vůbec. :)
 Vaše Plačící