Brigáda vs. pitevní týden - najdi rozdíl

"Ty tu vysokou dostudovat musíš už proto, že by ses rukama prostě neuživila," říkali mi doma s despektem, když mě sledovali, jak se na zahradě přerážím o hrábě a jak mi všechno co vezmu do ruky zase padá. Po letošní letní brigádě mám ale pocit, že mě rok vysoké připravil na takovou práci mnohem lépe než na tu, kterou bych po získání titulu snad opravdu měla dělat.

Hledání práce na léto samo o sobě bylo za trest. Neměla jsem žádná velká očekávání, jen pár omezení - potřebovala jsem volné dva týdny na tábor, kam už roky jezdím, a potom volný poslední srpnový týden, něco v rozumném dojezdu buď od mého bydliště nebo od Olomouce. A zajásala jsem, když jsem našla hromadu nabídek splňujících tato kritéria.
Předčasně.
Můj oblíbený byl třeba inzerát, kde hledali někoho na pletí chodníků a na můj zájem obratem odepsali, že jestli umím s křovinořezem a strunovou sekačkou nebo potřebuju zaučit. No to víte že jo. Já a křovinořez. Končetiny bych si ráda nechala všechny, díky za optání.

Žlutá vesta taky cesta, říkali

Nakonec se ale zadařilo - štěstí a tak trochu známosti sehrály svou roli a já jsem najednou držela v ruce rozpis směn. Remodeling prodejny, aneb to, co my smrtelníci známe spíš jako "Kruci, už zase nám přerovnali obchod, už tady ty polívky v sáčku hledám snad patnáct minut!". Popis práce byl jednoduchý - doplňování zboží do regálů podle rozpisu, směny po dvanácti hodinách. Proč ne, říkala jsem si, na tom nemůžu nic pokazit ani já. Šla jsem do toho a byla jsem zvědavá a tak trochu nervózní - jaké to bude, jak to budu zvládat, neměli ti mí rodiče přece jen pravdu? Postupem času jsem ale začala vnímat čím dál častěji pocit jakéhosi déjà vu - a, světe div se, připomínalo mi to pitevní týden.


Co má společného rovnání zboží a pitevní týden?
Dost blbá otázka, klepete si asi na čelo, ale schválně, pojďte se nad tím zamyslet.

Začátek v sedm ráno, nepříjemné vstávání, každý další den to bolí víc a víc.

Ráno rychle zjišťujete, co se od vašeho odchodu změnilo.

"Jaký nerv se jim podařil vypreparovat?"

"Jakou novou paletu nám sem dovezli?"

Většinou máte pocit, že se nezměnilo nic.

 "Tady je toho podkožního tuku úplně stejně jako včera."

"No ale ten regál už mohl být smontovaný."

Po několika dnech se stane, že už prostě není tolik práce, kolik je lidí a ze čtyřiceti je potřeba třeba jen deset. I tak ale neexistuje, aby vás někdo viděl nic nedělat.

 "Jaktože tady jen tak stojíte?" "Noo, my se k tomu stolu nevejdeme..." "Tak ten čas aspoň využijte a opakujte si na popitevní zkoušení."

Potom se to pravé umění skrývá v najití takové činnosti, abyste vypadali, že pracujete, i když ve skutečnosti je to, co děláte, úplně k ničemu.

 "Holky, co to tady děláte?" "Rovnáme tenhle kypřící prášek, aby byl v krabici hezky naskládaný podle velikosti a byly hezky vidět etikety." "Hezké, tak pak zkuste poskládat i tyhle sáčky s želatinou, ju?"

Všichni kolem vás používají spoustu cizích slov a tváří se u toho hrozně vážně a chytře. Vy děláte, že jim rozumíte.

"Odkryjeme musculus serratus anterior, najdeme nervus thoracodorsalis, to musíš najít kraniolaterální část a jít dorsokaudálně..."

"Tak nejdřív vyrovnáme to non-food, pomůže nám s tím percona, a potom to všecko vyfaceujeme..."

Čas dělíte na dvě části - před oběděm a po obědě.

"Hele, už jenom hodinu do oběda a pak už jenom hodinu a jdeme domů!"

"Hele, už jenom hodinu do oběda a pak už jenom pět hodin a jdeme domů!"

Doba do oběda se vleče. Doba po obědě se vleče ještě víc.

"Už jen tři hodiny!" o sto let později - "Už jen dvě hodiny a padesát pět minut!"

Navážete nové známosti. Na pitevně poznáte další spolužáky, se kterými jste do té doby tolik do styku nepřišli, nebo jste prostě neměli příležitost se pobavit. V takové práci vás třeba s kolegyní přijdou dva dělníci pracující na přestavbě skladu vedle prodejny pozvat na romantickou procházku mezi regály. Nabídka, která se neodmítá, no ne?

Když konečně můžete domů, bolí vás nohy, jste unavení a vaše první kroky míří do sprchy. Spát jdete pozdě. A ráno to celé začíná znova.

Ať už je ale podoba jakákoliv, závěr je jednoduchý - dostudovat tu vysokou prostě musím. Ovšem ne proto, že bych se rukama neuživila i když to nejspíš taky, ale převážně kvůli tomu, že bych si radši hodila mašli než poslouchat pořád dokola, jak přesně mám vyrovnat balík pudinků, aby se o zákazníkovi líbilo. Já jako zákazník jsem přitom zcela spokojená, ať už krabice stojí zarovnaná s okrajem police nebo o centimetr posunutá a dokonce i když nejsou všechny pudinky přesně v řadě, hlavně když bez problémů najdu správný regál. Howgh.

Teď mě omluvte. Musím jít vymyslet, jak naložím se zaslouženou výplatou. Jako bych při její výši měla kdovíkolik možností. Možná si jednou dopřeju k učení lepší kafe.

Užívejte tepla a sluníčka! Dělám si legraci, hlavně se v tom pekle venku neuvařte

A ti z vás, kteří nastupují do prvního ročníku a zatím jste se nepřihlásili na adapťák, určitě to napravte, ještě máte pár dní a pár volných míst k dobru! Těší se na vás hned několik mých šikovných kolegů a spolužáků, kteří se postarají, abyste si ty tři dny užili naplno :)